Adventní očekávání

Salutatorio   : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…

Introit          : Ž. 119,105;

Píseň          : 261 „Aj čas vzácný přišel“

Modlitba     :

Čtení           : Lk. 10,38;

Píseň          : 272 „Jak vítati mám Tebe“

Text            : Zach. 9,9;

Modlitba     : + „Otče náš“

Píseň          : 264 „Všichni věrní křesťané“

Ohlášky                :

          Poslání       : Kolos. 1,10-13;

Slovo

         Požehnání    : Nu.6,24-27;

Píseň          : 276 „Slávy Pán přichází opět“

         O papeži Janu třiadvacátém se vypráví příběh z jeho života: Jednou k němu přišel mladý biskup a papež se jej zeptal: „Tak co můj synu, jak se Ti vede ve Tvém novém úřadě?“ Biskup mu na to odpověděl: „Ach svatý otče, je to všechno nad mé síly a nemohu spát.“ Papež se zamyslel a po chvíli mu na to odpověděl: „Víš synu, když jsem se stal papežem, bylo pro mne všechno také nad mé síly a ani já jsem nemohl spát. Až jednou ke mně přišel anděl strážný a řekl mi: „Ale Giovanny, neber se tak vážně!“ a od té doby spím.“

         Klidně spát, bratři, sestry a milí přátelé, to je sen snad každého člověka. Sotva ale odrosteme dětským dupačkám, tak už po nás každý něco chce. A jak dospíváme, jsou na nás kladeny stále vyšší a vyšší nároky, až jednou zjistíme, že pro samé starosti už nemůžeme ani klidně spát. A právě zde k nám zaznívá ono: „Neber se tak vážně.“ Ano, neber se tak vážně, nebo zapomeneš, že jsi člověk. Že i přes tu hromadu starostí, které se na Tebe valí, ale které si mnohdy přiděláváš Ty sám, že jsi člověkem! Že i přes to kvantum povinností, které máš, máš také kolem sebe ještě mnohem více přátel, kteří by se s tebou rádi viděli a třeba si s Tebou jen tak sedli a popovídali.

Jistě jsme si, kolikrát za život říkali a přáli, aby právě ten dnešní den měl alespoň jednou tolik hodin, protože práce, kterou jsme si stanovili, se prostě a jednoduše za tak krátký čas nedá zvládnout. Ale no tak člověče, neber se přeci tak moc vážně!

A to je to první, co jsem nám všem dnes, právě v této dnešní tolik uspěchané době, chtěl připomenout. Otázku; Co že je tedy v našich životech to nejdůležitější?

Blíží se vánoce a jistě každá správná hospodyňka teď, kdy jindy ukízí, pere, všude se již pomalu peče, aby všechno do štědrého dne stihla. Ano, děláme si mnoho starostí, a dost možná, že i stejně jako Marta z našeho čtení, která se tolik snažila, aby svou návštěvu uhostila, že úplně zapoměla na to, kdo to k ní vlastně přišel na návštěvu. A jakou že to dostane od Ježíše odpověď? „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ Možná, že se nám ona Ježíšova slova k té, která si dělala tolik starostí s tím, aby hostu v jejím domě nic nechybělo zdají být velmi tvrdá, ale ona si asi opravdu vůbec neuvědomovala kdo to k ní vlastně přišel na návštěvu. I k nám se chystá na návštěvu, ale věřte, že jej třeba vůbec nebude zajímat jestli máme umytá okna, jestli budeme mít kapra nebo řízek, ani to, kolik budeme mít napečeného cukroví a je docela dost možné, že ani nebude stát o to, aby ochutnal něco z našeho cukrářského umění, ale bude jej především zajímat něco úplně jiného.

Stejně jako jednoho krále, který se jel představit do jistého městečka. Tam jej již očekávali a protože jej chtěli přivítat jak se na jeho výsost patří, velice nákladně opravili cestu po které měl přijet. Všechny domy dostaly nové fasády, všechno se opravovalo, čistilo a drhlo. A pak, když už přišel čas králova příjezdu, všichni se slavnostně oblékli a vyšli do ulice, kterou předtím vystlali růžemi. I muzika hrála. Jen ten král zatím nikde. Najednou se rozkřiklo, že král už je prý dávno ve městě a že měl přijet některou z postraních uliček. Nikdo z těch, kteří se na jeho příjezd tolik připravovali, totiž netušili, že přijede jako žebrák. Každý čekal urostlého chlapíka v pururovém šatě s korunou na hlavě, s množstvím zbrojnošů a služebnictva a on zatím přijel postranní uličkou a navíc … jako žebrák.

A to je to druhé, co bych zde, právě v tomto adventním čase chtěl připomenout. Koho to vlastně čekáme?

Nyní tedy před námi stojí tři příběhy, které spolu dost možná nijak nesouvisí, ale přeci jen mají něci společného. Stejně jako onen příběh papeže a biskupa, Marie, Marty a Ježíše, nás i tento příběh nutí zamyslet se sami nad sebou. Zatím co v tom prvním příběhu nám vyvstává otázka „Co že je v našich životech to nejdůležitější?“, v tom druhém a třetím se zase musíme zamýšlet nad tím, „Koho vlastně čekáme?“ A věřte mi, že bychom určitě v dějinách Božího lidu tohoto světa nebyli první, kteří se spletli a toho pravého krále, kterého čekali, si ani nevšimli. Proč? Protože jak praví prorok Zachariáš, ten pravý král: „ … jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“. Úplně stejně, jako král z našeho třetího příběhu. Jako žebrák. A přeci je to ten jediný a pravý král, kterého čekáme.  

To je tedy, bratři, sestry a milí přátelé ta pravá adventní zvěst, že dny našich čekání se již naplnily. Již je tady! Radujme se tedy a Veselme se spolu s ním, i když není třeba zrovna takový, jakého jsme si představovali. I když se nám zdá, že jsme všechen ten pečlivý úklid postoupili kvůli takovému chuďasovi úplně zbytečně – i když se nám třeba budou ostatní smát. Jiný král nás totiž nepřišel nespasit. Jiný nás totiž tolik nemiloval, aby za nás zemřel! Tento a žádný jiný dal hříšníkovi novou šanci k životu! Ano, našim králem a Spasitelem je právě ten, kterého při jeho narození sice žádný dav lidí nevítal, ale zato jej dav lidu odsoudil ke smrti ukřižováním. Jeho Otec a náš Bůh se mu ale stal zastáncem a vzkřísil jej. Spolu s ním teď sedí na trůnu po Jeho pravici.

Tento chudý král, jehož obraz můžeme spatřit v těch nejchudších a nejpotřebnějších, teď právě přijíždí. Již je tady, přijíždí na oslu, na oslátku, osličím mláděti a jede tak proto, abychom se již nikdy nezmýlili.   

                                                                  Amen