Bůh vyvoluje – Rút

Salutatorio          : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…

Introit                 : Jan 3,16-17;

Píseň                   : 549 „Chválíž Hospodina slávy vždy Krále mocného“

Modlitba    :

Čtení                   : 1 Samuelova 16,1-13; Lukáš 19,1-10;

Píseň                   : 551 „Tys na mne myslil dřív“

Text                     : Rút 1,7-17;

Píseň                    : 697 „Moc Předivná“

Modlitba+Otče náš

Ohlášky               :

Píseň                   : 631 „Nám pomoz Pane milý“

          Poslání      : Iz.43,1b;

SLOVO

          Požehnání : Nu.6,24-27;

Píseň                   : 485 „Král věčný nás požehnej“

Bůh vyvoluje

„Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce“. To je text z 1.Sam. 16,7; který se stal heslem pro předloňský rok, jestli si ještě, bratři, sestry a milí přátelé, vzpomínáte.

Jakým způsobem tedy vyvolujeme my lidé a jaké že je tajemství Božího vyvolení? To je pro nás, bratři sestry a milí přátelé, otázka na celý život, které snad ani nelze lidským rozumem porozumět. Jaký že je tedy rozdíl mezi našim a Božím vyvolením? Jen se podívejme třeba na takového Jákoba, jehož jméno v překladu zní „Úskočný“. Ano, to je ten, který podvedl nejen svého bratra, ale také svého otce a lstivě tak získal požehnání. A přesto dostává nové jméno „Jísraél“, což v překladu znamená „Bůh bojuje“ a tím i Boží požehnání. A co takový Zacheus? Boháč až na půdu a přesto se Ježíš zastavuje právě pod stromem na kterém onen Zacheus sedí a oznamuje mu, že právě dnes musí u něj doma zůstat. Oproti němu pak stojí bohatý mládenec, kterému Ježíš zase žekne ono tolik známé, že by spíše velbloud prošel uchem jehly, než by on měl vejít do Božího Království.

V textu z 1.Sam. který jsme si tu před chvílí připomněli, jde Samuel, na Boží příkaz, pomazat za krále nad Izraelem jednoho z Jišajových synů. A když se tak rozhlíží, hned se mu zalíbí ten vysoký, urostlý. Ten bude jistě zárukou opory. Takový statný jinoch a pěkný. Toho si také vybere a už už jej chce pomazat. Tu ale uslyší Boží hlas, aby právě toho nepomazával, ale aby pomazal toho nejmenšího a nevalného vzhledu. Jak to tedy je?

My lidé se velice rádi a s oblibou díváme na to, co máme před očima, ale Bůh je jiný. On se dívá jinak. Jemu totiž, na rozdíl od nás nezáleží ani na vzhledu, ani na postavě natož na majetku.

Zkusme se ale dnes společně zamyslet nad tím, jaký že je vlastně onen rozdíl mezi našim a Božím vyvolením. Zkusme se dnes blíže podívat na jednu Starozákonní postavu, jejíž jméno nám dost možná nic, neřekne, ale jejíž příběh je v bibli uvedený zcela úmyslně a záměrně. To proto, abychom zcela jasně poznali, že to Bůh se spásou tohoto světa myslí smrtelně vážně.

„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ píše apoštol Pavel v epištole Žd. 1,1-2; Jen si vzpomeňme kolikrát se musel Bůh namluvit ke svému lidu a ten, i přesto nic nepochopili. A teď tu před námi najednou stojí příběh jedné pohanské ženy, kterou si sám Bůh vybral k tomu, aby i nám, křesťanům z pohanů dal poznat pravdivost svých Slov o své lásce k tomuto celému světu.

Tento námi možná tolik opomíjený příběh, protože mu vlastně asi moc nerozumíme, se začíná někde v Betlémě, když Elímelek se svou ženou Noemi a dvěma syny Machlónem a Kiljónem odchází z Betléma do naprosté nejistoty – do Moábu. Ano, byl to hlad, který je donutil vyjít z Betléma, do nepřátelské a pohanské země, aby si tam hledali obživu.

Jako by Hospodin už měl dost té lidské přetvářky a tak městu Bel-lechem – Domu chleba, jak zní v českém překladu hebrejský název města Betlém, bere chleba – bere a tím i své požehnání. Celá rodina se usadila tam té v pohanské zemi Moáb a Elímelekovi synové se tam ožení. Jako by tím chtěli naznačit, že se již nemají záměr vrátit do té země, kde Bůh již přestal žehnat.

Jeden si vezme Orpu a druhý Rút. Všechny tři, Noemi, Rút i Orpa ale velmi záhy přišly o své muže a nespolodily žádného potomka, který by jim zajistil obživu. Kdo teď bude jejich (Hebrejština pro to má specifické označení - goél)! Kdo teď bude jejich zastáncen? A tak když Noemi viděla, že se již nemá o koho opřít a když se také dozvěděla, že Hospodin opět dal svému lidu chleba, neváhala ani chvíli a rozhodla se vrátit zpět. Vzpomněla si totiž na muže jménem Boáz, který by jí mohl pomoci. Který by se jí mohl stát oním zastáncem. Byl totiž z jejího příbuzenstva a v Israeli platil zákon, že v případě úmrtí manžela, je povinen se o vdovu postarat její nejbližší příbuzný. A tedy také proto se rozhodla vrátit se zpět s důvěrou, že jí její příbuzný nenechá na holičkách a postará se o ní. Na cestě zpět se ale stala velmi zvláštní věc. Uprostřed vší té nejistoty, co s ní bude a když nabádá své snachy, aby se vrátily zpět ke svému lidu, kde budou mít jistě zastání, najednou od Rút slyší: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Že nám to zní jako manželský slib? Tak to se nemýlíme. Ano, toto jsou slova věrniosti a naprosté odevzdanosti moabské pohanky Rehút ke své tchýni Noemi, když ta po ní chce, aby se spolu s Orpou vrátila zpět ke svému lidu. O Orpě již nic dalšího v bili nemáme zaznamenaného, jelikož ta nakonec výzvy své tchýně uposlechla a vrátila se zpět ke svému lidu, zatím co Rehút, tedyRút, které dnes běžně dáváme svým dcerám a v překladu znamená přítelkyně jí neopustila. Naopak stala se jí tou největší přítelkyní a tím i dostála pravému významu svého jména.

Všichni, kdo tento biblický příběh známe, víme, že Boáz – příbuzný z Elímelekovi čeledi se nakonec stal oním zastáncem. Nevzal si sice Noemi, ale  Rút a tím vlastně také své příbuzenské povinnosti dostál.

A tady, bratři, sestry a milí přátelé, bychom mohli klidně skončit. Náš příběh došel svého happyendu a jak se v pohádkách říka: „Vzali se, měli spolu kupu dětí, žili šťastně a jestli nezemřeli, žijí ještě podnes“.

Ale pro nás jistě nekončí, nýbrž teprve začíná. S vyznáním Rút totiž i k nám přichází ta pravá a nefalšovaná radost. Radost v tom, že i nám, stejně jako jí, se Bůh stal tím „Goelem“ - tím jediným a pravým zastáncem. Ano, bratři, sestry a milí přátelé, nebyl to Boáz, ale byl to v pracdě Bůh, který se přiznal k této pohanské ženě a jejím prostřednictvím vlastně také i k nám.

Letošní vánoce sice již dávno skončili, ale my se smíme z Krista radovat neustále. Žádný jiný, ani na nebi, ani na zemi, nebyl ochoten a schopen se za nás za lidstvo obětovat. Žádný, krom Krista se nás před Bohem nezastal, aby nás svou smrtí a vzkříšením spolu usmířil. A toto usmíření si za 60dní budeme moci opět připomenout, neboť dnešní neděle je nedělí zvanou „Sexagesima“.

A tak již nezbývá nic jiného, než jen přijmout ujištění, že stejně jako byla do počtu israelských také zahrnuta Rút, pro které platilo: „Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty.“, tak i pro nás, pro mne i pro Tebe, platí úplně to samé: „Neboj se, Karle, Petře, Olgo, Milane, Miriam, Edito … a kdo ví jak se všichni jmenujeme, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty.“            

                                      Amen