Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bůh vyvoluje

22. 2. 2008

Bůh vyvoluje

 

 

Salutatorio          : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…

 

 

Introit                 : Žd. 1,1;

 

 

Píseň                   : 549 „Chválíž Hospodina slávy vždy Krále mocného“

 

 

Modlitba    :

 

 

Čtení                   : J. 3,16n;

 

 

Píseň                   : 551 „Tys na mne myslil dřív“

 

 

Text                     : 1.Sam. 16,1-13;

 

 

Modlitba             : + modlitební chvilka+ Pater noster

 

 

Píseň                    : 408 „Všech věků mocný králi“

 

 

Ohlášky               :

 

 

          Poslání      : Iz.43,1b;

SLOVO

          Požehnání : Nu.6,24-27;

 

 

Píseň                   : 485 „Král věčný nás požehnej“

 

 

 

 

 

 

Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce“. To je text z 1.Sam. 16,7; který se stal heslem pro tento rok.

Jakým způsobem tedy vyvolujeme my lidé a jaké že je tajemství Božího vyvolení? To je pro nás, bratři sestry a milí přátelé, otázka na celý život, které snad ani nelze lidským rozumem porozumět. Jaký že je tedy rozdíl mezi našim a Božím vývolením?

V textu z 1.Sam. který jsme si tu před chvílí připoměli, jde Samuel, na Boží příkaz, pomazat za krále nad Israelemjednoho z Jišajových synů. A když se tak rozhlíží, hned se mu zalíbí ten vysoký, urostlý. Toho si také vybere a už už jej chce pomazat. Tu ale usliší Boží hlas, aby nepomazával toho, který se mu tolik líbyl, ale aby pomazal právě toho nejmenšího a nevalného vzhledu. Jak to tedy je?

My lidé se velice rádi a s oblibou díváme na to, co máme před očima. Mladí lidé si většinou své partnery vybírají podle vzhledu a my dospělí, pravda, nejsme o nic lepší.

 

Zkusme se ale dnes společně zamyslet nad tím, jaký že je vlastně onen rozdíl mezi našim a Božím vývolením. Zkusme se dnes blíže podívat na jednu Starozákonní postavu, jejíž jméno nám dost možná nic, neřekne, ale jejíž příběh je v bibli uvedený zcela úmyslně a záměrně. To proto, abychom zcela jasně poznali, že to Bůh se spásou tohoto světa myslí smrtelně vážně.

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ píše apoštol Pavel v epištole Žd. 1,1-2; Jen si vzpomeňme kolikrát se musel Bůh namluvit ke svému lidu a ten, i peřezto nic nepochopili. A teď tu před námi najednou stojí příběh jedné pohanské ženy, kterou si sám Bůh vybral k tomu, aby i nám, křesťanům z pohanů dal poznat pravdivost svých Slov o své lásce k tomuto celému světu.

Tento námi možná tolik opomíjený příběh, protože mu vlastně asi moc nerozumíme, se záčíná v Belémě, když Elímelek se svou ženou Noemi a dvěma syny Machlónem a Kiljónem odchází z Betléma do naprosté nejistoty – do Moábu. Ano, byl to hlad, který donutil Elímeleka s jeho ženou Noemi s jejich dvěma syny vyjít z Betléma, do nepřátelské a pohanské země, aby si tam hledali obživu.

Jako by Hospodin už měl dost té lidské přetvářky a tak městu םחלתבּ – Domu chleba, jak zní v českém překladu hebrejský název města Betlém, bere chleba – bere své požehnání a donutí tak celou Elímelekovu rodinu odejít. Celá rodina se usadila v pohanské zemi Moáb a Elímelekovi synové se tam ožení. Jako by tím chtěli naznačit, že se již nemají záměr vrátit do té země, kde Bůh již přestal žehnat. Jeden si vezme Orpu a duhý Rút. Všechny tři, Noemi, Rút i Orpa ale velmi záhy přišly o své muže a nespolodily žádného potomka, který by jim zajistil obživu. Kdo teď bude jejich zastáncem? Kdo teď bude jejich (Hebrejština pro to má specifické označení - לאוֹגּ)! A tak když Noemi viděla, že se již nemá o koho opřít a když se také dozvěděla, že Hospodin opět dal svému lidu chleba, neváhala ani chvíli a rozhodla se vrátit zpět. Vzpoměla si totiž na muže jménem Boáz, který by jí mohl pomoci. Který by se jí mohl stát oním zastáncem. Byl totiž z jejího příbuzenstva a v Israeli platil zákon, že v případě úmrtí manžela, je povinen se o vdovu postarat její nejbližší příbuzný. A tedy také proto se rozhodla vrátit se zpět s důvěrou, že jí její příbuzný nenechá na holičkách a postará se o ní. Na cestě zpět se ale stala velmi zvláštní věc. Uprostřed vší té nejistoty, co s ní bude a když nabádá své snachy, aby se vrátily zpět ke svému lidu, kde budou mít jistě zastání, najednou od Rút slyší: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Že nám to zní jako manželský slib? Tak to se nemýlíme. Ano, toto jsou slova věrniosti a naprosté odevzdanosti moabské pohanky תוּהר ke své tchýni Noemi, když ta po ní chce, aby se spolu s Orpou vrátila zpět ke svému lidu. O Orpě již nic dalšího v bili nemáme zaznamenaného, jelikož ta nakonec výzvy své tchýně uposlechla a vrátila se zpět ke svému lidu, zatím co Rút, jejíž jméno תוּהר v překladu znamená přítelkyně jí neopustila. Naopak stala se jí tou největší přítelkyní.

Všichni, kdo tento biblický příběh známe, víme, že Boaz – příbuzny z Elímelekovi čeledi se nakonec stal oním zastáncem. Nevzal si sice Noemi, ale vzal si Rút a tím vlastně také své příbuzenské povinnosti dostál.

A tady, bratři, sestry a milí přátelé, bychom klidně zkončit. Náš příběh došel svého happyendu a jak se v pohádkách říka: „Vzali se, měli spolu kupu dětí, žili šťastně a jestli nezemřeli, žijí ještě podnes“.

 

Ale pro nás jistě nekončí, nýbrž teprve začíná. S Rútčiným vyznáním totiž i k nám přichází ta pravá a nefalšovaná radost. Radost v tom, že i nám, stejně jako jí, se Bůh stal tím לאוֹגּ - tím jediným a pravým zastáncem. Ano, bratři, sestry a milí přátelé, nebyl to Boáz, ale byl to Bůh, který se přiznal k této pohanské ženě a a jejím prostřednictvím vlasně také i k nám.

Letošní vánoce sice již pro mnohé lidi zkončili, ale my se smíme z Krista radovat neustále. Žádný jiný, ani na nebi, ani na zemi, nebyl ochoten a schopen se za nás za lidstvo obětovat. Žádný, krom Krista se nás před Bohem nezastal, aby nás svou smrtí a vzkříšením spolu usmířil.

 

A tak již nezbývá nic jineho, než jen přijmout ujištění, že stejně jako byla do počtu israelských také zahrnuta Rút, pro které platilo: „Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty.“, tak i pro nás platí úplně to samé: „Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty.                                                    Amen