Hospodin nadějí
Hospodin nad ději
Salutatorio : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…
Introit : Žd. 11,1;
Píseň : Ž. 25 „ K tobě duši pozdvihuji“
Modlitba :
Čtení : Ž. 5,2-4;
Píseň : 631 „ Nám pomoz Pane milý“
Text : Sk. 27,20-25;
Modlitba :
Píseň : 417 „Zachovej nás při svém slovu“
Ohlášky :
Poslání : Iz. 41,9;
Slovo
Požehnání : Ž.121,5-7;
Píseň : 485 „ Tvé požehnání dobrý Otče“
Hospodin nadějí nad ději
„Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme.“ píše apoštol Pavel, milí bratři a sestry, který se pro svou horlivou kazatelskou práci mezi pohany neustále dostával do potíží, až z toho byl nakonec ze strany svých původních židovských souvěrců obžalován, vyslýchán židovskou radou i zástupci římské správy.
Po řadě výslechů se nakonec odvolal ke slyšení u samotného císaře v Římě.
Na této jistě dramatické cestě do Říma, jak nám jí líčí Sk. se Pavel ocitl na jedné lodi sám mezi samými pohany, podobně jako byl kdysi sám mezi pohany Josef v Egyptě. Ale ani Pavel, podobně jako Josef, si v takové situaci nestěžuje. Neuzavírá se do sebe, ani se netváří sklesle nebo dokonce uraženě, i když by k tomu mohl mít důvod. Třeba, když lodní důstojník nedal na jeho rozumnou radu: „Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu.“ Ano, i Pavel prodělává se svými spolupasažéry strach z nebezpečí i zápas o záchranu. Dost možná, že i on v tomto nebezpečí ztrácel spolu s ostatními naději na záchranu. Vždyť byl také člověk. A přeci právě v této situaci rozpoznal, že může a má být užitečný pro ty, s nimiž se ocitl na jedné ohrožené lodi.
Z našeho dnešního textu se nikde nedočteme o tom, že by své pohanské spolucestující na ohrožené lodi začal nějak evangelizovat. Chová se mezi nimi jako věřící člověk klidně, skromně a odvážně.
Stejně jako Josef v Egyptě nebo Pavel na rozbouřeném moři - stejně tak i my, bratři a sestry, se můžeme třeba cítit nějak sami. Sami v jakékoli osobní situaci, ale podívejme se, jak přijal Pavel vyhrocenou situaci na ohrožené lodi a jak se choval.
Když již všichni na lodi ztráceli naději a proto neměli pomyšlení ani na jídlo, šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: „teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději.“ Není to také i výzva pro nás? Vždyť jak snadno se vzdáváme, ztrácíme naději a s ní i chuť zdolávat krize a obtíže, které nám život přichystal. I Pavel prožíval krizi a přeci v ní měl sílu všem těm lidem okolo sebe, ale také především sobě, říci: „Neztrácejte naději“ - buďte dobré mysli.
Ne, to nebylo ani v té situaci, a není pro nás ani dnes, žádné laciné křesťanské heslo, ale je to Bohem darovaná síla. Kde jí ale Pavel vlastně nabral?
Říká: „Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš.“ To k němu promluvi Bůh, který do jeho krize poslal skrze svého posla svůj vzkaz a ujištění. Ozval se tedy ten, kterému patřím! Ano, on se ozývá vždycky a za všech okolností! I když již třeba ztrácíš i tu sebemenší naději! A jestliže se Ti ozve, tak se Ti i uprostřed té nejzoufalejší situace otvírá nový obzor ve kterém najednou pocítíš, že nejsi sám, ale pevně v Božích rukou. Proto, bratři a sestry, nemáme ztrácet žádnou naději, protože i pro nás platí ono Boží: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Jsme tedy pevně v Božích rukou a proto neztrácejme naději .
Jistě, strach, úzkost, ale i pocit opuštěnosti a samoty nám bezesporu hrozně zužují pohled na to, co právě prožíváme, ale do toho všeho můžeme najednou zaslechnout toho, který je nejen s námi a nad našimi ději, ale dává nám zcela jasně vědět jak dál.
Bůh, který je nad ději a dává nám hledět dál. Ano, i přestože tomu nyní třeba ani nerozumíme, je tu někdo, kdo je neustále s námi a přeje si, abychom jeho přítomnost pocítili. Možná, že si teď spolu semnou říkáte: „Jak se to ale může stát mně,člověku jednadvacátého století? Vždyď já jsem Boha ještě nikdy neslyšel a žádného jeho posla jsem také neviděl“ Že by se nám Bůh odmlčel, jako za starozákonního krále Menašeho, a nechtěl s námi mluvit?
„A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.“ Právě toto Pavel zjišťuje v ohrožení života, když se mohl cítit tak sám. Bůh mu skrze svého anděla řekl a on o tom teď ostatním vydává svědectví. Všichni ti lidé, ohrožení a ztrácející naději, jako Ty, jsou Ti Bohem darováni. Bůh na ně všechny myslí, je jejich jedinou nadějí a chce, aby se to přes Tebe dozvěděli.
Není právě toto, milí bratři a sestry, také pro jednoho každého z nás ta nejlepší zvěst? Bůh mě i Tobě daroval mnohé lidi. Všichni - počínaje těmi nejbližšími, rodinou, sborem a konče i docela cizími lidmi - jsou nám darováni, abychom je těšili, když to potřebují, ale také abychom se jimi nechali těšit. Bůh nám je daroval, abychom poznali a věděli, že nejsme sami. Abychom věděli a poznali, že i srze všechny tyto lidičky můžeme slyšet zcela jasný Boží hlas. Že i s námi Bůh mluví a že k nám posílá své anděly. Že se neodmlčel.
Z celého tohoto svědectví si tedy můžeme pro další dny odnést a uchovat tři myšlenky.
1) Bůh je nade všemy událostmi, jimiž procházíme. Jeho vedení, oslovování a záchrana je tou naší jedinou nadějí na všech našich životních cestách a tudíž i nad našimi ději.
2) Bůh nám daroval a daruje lidi na všech našich životních cestách. K životu, ke službě i k oslovení. Abychom jednak poznali, že nikdy nejsme sami, ale také, i to, že tu nejsme jen sami pro sebe. Abychom zde byli v tu pravou chvíli pro druhé.
3) Dostáváme od Boha dar dobré mysli, abychom z něj nabídli všem těm, kteří jej potřebují, abychom za něj pro ty, kteří nám byli darováni prosili. Vždyť za koho se modlíme, ten nám přeci přestává být lhostejný. Je možné, že někoho a nebo mnohé dokonce i ztrácíme, ano, je dokonce možné, že někdy taky troskotáme, ale v Bohu a Kristu je pro nás vždy dostatek pro odvážnou, pokojnou i nadějnou mysl tím, co Bůh k nám mluví a činí.
Kdo máš uši k slyšení, slyš.
Amen
