KOHO ČEKÁME

Mk. 8, 27-38;

Salutátorio            : Milost Vám a pokoj od Boha, Otce našeho i Pána J.K.

Introit                   : Iz. 53,7n;

Píseň                    : 276 „Slávy Pán přichází opět“

Modlitba               :

Čtení                    : Mt. 1-17;

Píseň                    : 631 „Nám pomoz Pane milý“

Text                     : Mk. 8, 27-38;

Modlitba               : + Pater noster

Píseň                    : 311 „Kristus příklad pokory“

Ohlášky                :

         poslání        : Ž. 121,1-4;

Slovo

         požehnání   : Ž. 121,5-8;

píseň                    : 623 „Důvěřuj se v Pána“

KOHO ČEKÁME

Mk. 8, 27-38;

„Za koho mě lidé pokládají?“ To je snad, milí bratři a setry, od Ježíše špatně položená otázka nemyslíte, jestliže se v posledním verši předešlé perikopy v příběhu o uzdravení slepého v Betsaidě dozvídáme: „Jdi domů, ale nikomu ve vesnici o tom neříkej.“?

Tedy Ježíšova otázka „Za koho mě lidé pokládají?“ směřující k učedníkům a odpověď uzdravenému slepému muži z Betsaidy „Jdi domů, ale nikomu ve vesnici o tom neříkej.“, - to jsou dvě věty, které nám zcela jistě mohou připadat v příkrém protikladu a dost možná tomu ani nerozumíme.

Ano, bible je plná nám nepochopitelných a nesrozumitelných věcí stejně jako bylo nesrozumitelné čtení: ze svitku proroka Isaiáše. „Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdo pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.“ které četl úředník královny Kandáces cestou do Jerusaléma.

Ale bible byla také naprosto nesrozumitelná jednomu africkému kmeni, který jí dostal, aby z ní četl. Ano, nesrozumitelná, ale jen do té doby, než jí dočetl k Ježíšovu rodokmenu! Do té doby mu sloužila hlavně jen jako zdroj papírků, do kterých balil tabák. Tedy k výrobě cigaret, které pak svorně kouřil.

Taková banalita, milí bratři a sestry, jakou je rodokmen Ježíše Krista, kterému, troufám si tvrdit, nevěnujeme téměř žádnou pozornost a který stejně asi nikdo z nás nečte, přiměla onen africký kmen k tomu, aby si z jednotlivých biblických stránek přestal balit cigarety.

Do té doby – ano, do té doby bibli nerozuměl. Naprosto nic mu neříkala a hodila se mu jen jako dlouhodobá zásobárna cigaretových papírků. Ale jakmile při jejím čtení a balení cigaret dospěli až k Ježíšovu rodokmenu začala k němu osobně promlouvat a s vytrháváním a s balením přestali.

To byl Africký kmen, kterému se díky rodokmenu Ježíše Krista stala bible živým slovem. Ale co my? Jak k nám dnes promlouvá biblická zvěst? Našli jsme si v bibli něco, co by nám ji – tu, která nám může také mimo jiné sloužit třeba jako historická právnická příručka, kuchařka, hvězdářská ročenka, soubor přísloví a básní, podložka pod diaprojektor, či zásobárna papíru k balení cigaret, co by nám ji více přiblížilo a stala se i pro každého z nás živým Slovem?

Poté, co se Ježíš od učedníků, při položení otázky: „Za koho mě lidé pokládají?“ dozvěděl, že jedni z lidí jej pokládají za Jana Křtitele, druzí za Eliáše a někteří dokonce za jednoho z proroků, jim opět položil otázku: „A za koho mě  pokládáte vy?“.

Co tím ale, bratři a sestry, sledoval? Proč ale vlastně tuto otázku právě těm svým učedníkům položil? Vždyť s ním chodili takovou dobu! Za tu dobu jej snad už přeci jen museli dost dobře poznat! Ano, měli by, protože od něj vyslechli množství podobenství, zažili tolik zázraků, dokonce i nejedno vzkříšení z mrtvých, ale přeci jenom ta první odpověď tomu moc nenasvědčovala.

Ano, na základě toho všeho prožitého by opravdu měli, ale co když si přeci jen to samé o něm myslí i oni? Nebo že by ne? Tedy alespoň Petrova odpověď: „Ty jsi Mesiáš.“, tomu zcela jasně nasvědčovala.

Mesiáš – hebrejsky Mašiach, řecky ΧΡΙΣΤΟΣ a česky Spasitel, to všechno v tehdejší době bylo také označení pro toho, který měl, podle židovské představy, vyvést židy z římské nadvlády. Takovou tedy měli, a většina ortodoxních Židů ještě i dnes má, představu o Mesiáši. Ježíš o tomto smýšlení věděl a snad hlavně právě proto se rozhodl svým učedníkům vyjevit své pravé poslání na Zemi. „…Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ Tak takhle si asi ani Petr Mesiáše opravdu nepředstavoval. Proto si jej vzal stranou a řekl mu: „Buď toho uchráněn Pane, to se Ti nemůže stát!“

Špatné ale bylo takovéto Petrovo pochopení a pojetí označení Ježíše jako Mašiach a snad proto mu Ježíš opět v Matoušovském podání řekne: „Jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“. Tolik Matoušovské pojetí, ale vraťme se zpět k oné Ježíšově otázce.

„A za koho mě  pokládáte vy?“ Ano, milí bratři a sestry, to je otázka směřující přímo k jednomu každému z nás jednotlivě. „Za koho mne pokládáš Ty Barboro, Hanko, Petře, Jano, Olgo, Vítku, ale i ty Kristýnko, která nosíš moje přízvisko ve svém jméně?“

Narození koho tedy my křesťané jedenadvacátého století čekáme? Toho, který nám vyplní každou naši modlitbu? A nebo toho, který zasáhne do našich životů a dá nám pochopit, že i my, právě díky narozenému Kristu, patříme do té obrovské Boží rodiny a že se tudíž i ten Ježíšův rodokmen, který proměnil onen africký kmen, vztahuje i na nás?

Ano, milí bratři a sestry, tak dlouho jsme čekali, až jsme se dočkali a proto si již dnes, díky narození Krista, klidně do starozákonního „Šemá Jisraél – Slyš Jisraeli“, jak jej máme zaznamenán v Dt. 6,, můžeme k tomu Jísraél doplnit své jméno Barbora, Hanka, Petr, Jana, Olga, Vítek, Pavel, Luboš,… . Jestliže to uděláme, pak by onen text, po nepatrné úpravě zněl asi takto: „Slyš Barboro, Hanko, Petře, Jano, Olgo, Vítku, Pavle, Luboši, …, Hospodin je Tvůj Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která Ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ Tak, a teď se to Slovo už netýká jen nějakého národa Israel, ale zcela konkrétně mé osoby a tak i my, já i Ty, patříme k těm, za něž Bůh bojuje, což je výklad jména „לארשי“.

A nebo je to jinak a čekáme jiného?    

Ne, to jistě ne. Advent pro nás křesťany je jistě bezesporu časem očekávání narození toho, který nám přinese spásu.

Vždyť přeci komu jinému, než nám lidem, by právě v tyto dny mělo znít ono andělské: „Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“

                                                                                                          Amen