Naděje a víra
NADĚJE A VÍRA
Salutatorio : Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho…
Introit : Ž. 62,9-6;
Píseň : 161 „Tebe Bože chválíme“
Modlitba :
Čtení : Jób 1,6-12; 2,1-5;
Píseň : 631 „Nám pomoz Pane milý“
Text : Řím. 8,38n;
Modlitba :
Píseň : 623 „Důvěřuj se v Pána“
Přímluvné
modlitby
Ohlášky :
Píseň : „Tady u Tvých nohou Pane můj, Ty to víš.“
Poslání : Ž. 121,1-4;
Slovo
Požehnání : Ž. 121,5-7;
Píseň : 636
NADĚJE A VÍRA
„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“, ptá se Jan Křtitel, čekající na svůj trpký osud ve vězení krále Heroda. V souvislosti s tím, o čem tu dnes, milí bratři a sestry, chci hovořit, je nutné si položit otázku: „Jakou asi měl Jan Křtitel naději, že by z onoho vězení mohl vyjít živý?“ Ano správně. Žádnou! Po lidsku viděno opravdu žádnou. I on totiž, stejně jako všichni ostatní Židé, doufal a věřil, že Ježíš je také ten, který je osvobodí z Římské nadvlády. Teď ale sedí ve vězení, kam byl uvržen kvůli tomu, že káral svého vládce Heroda kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a za všechno zlé, co činil.
„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“, ptá se Jan Křtitel svých dvou učedníků majíc naději, že Ježíš, jako Mašiach, zasáhne a vysvobodí jej z vězení. Místo toho se mu ale od samého Ježíše dostává odpovědi: „…Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“, dočetli bychom se, milí bratři a sestry, v Lk. 7,22n;. Co tím ale Ježíš chtěl říci, když k tomu všemu, co vskázal Janovi ještě dodal: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Snad jen to, že naděje není o tom, že vše dopadne dobře a podle našich představ, ale také to, že naděje se zakládá vždy na Božích zaslíbeních.
To byl Jan Křtitel, ale co ostatní starozákonní postavy? Třeba takový Jób? Hned na samém počátku oné knihy, která nám o něm podává svědectví a nese také jeho jméno čteme: „Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho stáda čítala sem tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku.“ Na rozdíl od Jana Křtitele to byl tedy velmi zámožný muž své doby.
Není tedy divu, že když nastal den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Proč tam přišel a co tam dělal mezi těmi, kteří přišli vzdát chválu svému Bohu Stvořiteli? Nedivme se tomu, bratři a sestry. Přišel protože i on, stejně jako ostatní andělé, i když díky své touze po Bohorovnosti propadl věčné smrti, musí plnit úkoly a nařízení svého Stvořitele.
Přišel tedy mezi ně i satan a Hospodin se jej hned zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Satan“, rozumějme správně, bratři a sestry, žalobce. Tohoto označení se totož v tehdejší starozákonní době užívalo v běžné právní terminologii. Tedy tenhle satan-žalobce „však Hospodinu odpověděl: Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.“ A měl pravdu! Jób byl vskutku na svou dobu nejbohatším mužem své doby. Jen se ještě jednou společně podívejme na výčet jeho majetku; Sem tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. To ale nebylo všechno. Měl také velmi mnoho služebnictva. Koho že nám to připomíná? Ten z vás, kdo si myslí na krále Šalomouna, má pravdu. Nedivme se tedy, bratři a sestry, satanovovu argumentu: „Ale samozřejmě. Máš pravdu Bože. Nebojí se Tě ale Jób bezdůvodně? Vždyť Ty jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.“ Ano, majetek byl tehdy symbolem mocného Božího požehnání. Snad proto k tomu, co řekl i dodal: „Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ A tak se před našimi zraky odehrává, dá-li se to tak říci, největší nebeská vsázka. Bůh - Hospodin vsází na věrnost svého služebníka Jóba, kdežto satan - ten věčný žalobce podmiňuje Jóbovu věrnost Bohu mocnou Boží ochranou rukou, kterou nad ním a jeho majetkem drží.
A teď se vás opět zeptám. Myslíte si, že člověk má možnost ovlivnit Boží rozhodnutí a je vůbec Jeho rozhodnutí konečné…? Správně. Jen se podívejme na Jóba! Bůh a satan spolu uzavřeli vsázku o Jóbově věrnosti. A ne jednu! Po té, co satan v prním kole, kdy mu Bůh dovolil, aby měl moc nad vším, co Jóbovi patřilo, neuspěl, docílil pouze toho, že při druhém setkání mu Bůh povoluje dotknout se i Jóbova zdraví.
Nebeská vsázka o člověka tedy dostala ještě více na dramatičnosti a Bůh - obhájce i satan - žalobce jsou teď v napjatém očekávání jak se Jób - člověk zachová. Bůh nedělá nic, jen pozoruje, kdežto satan se všemožně snaží nabourat upřimný Jóbův vztah k Bohu.
My už dnes, bratři a sestry, víme jak ona vsázka o Jóba dopadla, ale ten, kterého se to nejvíc týkalo neměl ani o ničem ani potuchy. On nic nevěděl. On neměl ani potuchy o té nesmírné nebeské bitvě (dalo by se říci o souboji tytánů), která se o něj tam v nebi právě odehrávala. Ale zvítězil! A Bůh-Hospodin? Ač měl tu moc zasáhnout, nic neudělal. Nehnul ani prstem, aby Jóbovi pomohl. Všechno nechal jen a jen na jeho rozhodnutí.
A tak je to, milí bratři a sestry, i s námi. Bůh nám totiž neslíbil to, či ono, ale slíbil nám, že nás nic nemůže oddělit od Jeho lásky a všechno, co v našich životech prožíváme má svůj smysl. Vždyť ani jeden z nás, jak tu jsme shromážděni, nevíme, zda se také o nás a náš vztah k Bohu satan nevsadil. Ano, třeba se i za mne a nebo za Tebe Karle, Petře, Tome, Aničko, Vilmo, Draho, Miriam, Jano, Marku, Pepíku, Dane, Jirko a kdo ví jak se všichni jmenujeme, třeba dal Bůh i naši věrnost v sázku proti satanově žalobě proti nám. A právě do této naši situace, kdy stejně jako Jób nevíme nic, můžeme spolu s Pavlem vyznat „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Naše kráčení v temnotách tedy díky Kristu nekončí beznadějí, nýbrž obrovskou nadějí. A proč? Protože i o jeho věrnost byla svedena bitva. Jen vzpomeňme na trojí pokušení na poušti. Prvně to byly kameny na poušti, které měl Ježíš proměnit v chleby, pak jej satan vzal na vrchol chrámu, vyzývajic jej, aby z něj skočil dolu a při tom si dovolil citovat část Ž. 91, a pak jej ještě vzal na velmi vysokou horu a tam po něm chce, aby se mu poklonil. No a nakonec, když už si ve své zoufalosti opravdu nevěděl rady, prostřednictvím těch, kteří procházeli kolem kříže, na němž vysel, se mu vysmíval a nabádal jej: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“
Proto naše kráčení v temnotách nekončí beznadějí, nýbrž nadějí. Protože stejně jako Jób, i Ježíš měl tu možnost se bez ohledu na okolnosti sám rozhodnout. A jak se nakonec sám svobodně rozhodl, to stvrdil i svým výkřikem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ a tím nás zachránil.
Možna, že se teď spolu semnou ptáte: „Co ale máme dělat, když naděje schází? Co když kolabuje moje víra a láska se z mého života pomalu, ale jistě vytrácí?“ Vy mi to, bratři a sestry asi nebudete věřit, ale i v této situci jsem i já a dokonce i několikrát stál a tak vím o čem tu před vámi mluvím.
V tom případě se nebojme a klidně Bohu řekněme svoji verzi své beznaděje. Ano, vylejme si klidně před Bohem od plic své srdce, přesně tak, jak nás k tomu vybízí i náš dnešní úvodní Ž. 62, „Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“ Když toto totiž uděláme, pak naděje je, tedy tu naši kolabující víru a ochablou lásku, předchází a stává se hnacím motorem, který nám dává sílu jít dál.
Vejděme tedy, milí bratři a sestry, v této ohromné síle naděje do toho adventu, který si za nedlouho budeme opět připomínat. Nedeme satanu - tomu žalobci proti nám - žádnou šanci, aby nad námi zvítězil. Jak jsem se již zmínil, i věrnost jednoho každého z nás dal Bůh v sázku oproti satanově žalobě proti nám. A je zcela individuálně jen a jen na každém z nás, jestli umožníme satanu, aby měl pravdu, nebo taky ne.
Vězme, a třebas nám to tak i mnohdy připadá, že nás Bůh nenechal na holičkách. Ale tím, že nic nedělá v náš prospěch nás nenechal na holičkách, ale naopak tak tím chce svému protivníku jenom dokázat naši spolehlivost a věrnost.
A když se naše věrnost osvědčí, tak se pak začnou dít věci, které nám ani na mysl nepřišli.
Jde jen o to rozhodnout se správně.
A k tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen
