Nemám, co bych dal
Nemám, co bych dal
Mt.14,13-21;
: „Ž. 150/1 Chvaltež nejmocnějšího“
Salutatorio : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…
Introit : Iz.55,8n;
Píseň : 191 „Svou oslav Pána písní“
Modlitba :
Čtení : 1 Kor. 11,23a;
Píseň : 446 „Moudrosti poklad z nebe“
Text : Mt.14,13-21;
Modlitba :
Píseň : „200 V Tvé síle Pane Bože můj“
Ohlášky :
Poslání : Ž. 121,1-4;
Slovo
Požehnání : Ž. 121,5-8;
Píseň : 489„Tvé požehnání dobrý Otče“
Nemám, co bych dal
Mt.14,13-21;
„Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, …“. To jsou, milí bratři a sestry Pavlova Slova, která slýcháváme jednak vždy, když je nám vysluhována večeře Páně, ale zároveň jsou to také slova jeho obrovského vyznání a přiznání se ke Kristu a tím i k Bohu, který je s ním filioque – tedy jedné podstaty.
Ano, my písmáci si Pavla možná většinou pamatujeme jako zarytého Saula – toho fariseie, který …… Ale to už je dávno pryč.
Teď tu k nám ale promlouvá skrze Písmo a dává nám tak tímto dává zcela jasně najevo, že nic o čem nám podává svědectví nemá ze sebe, nýbrž, že to přijal od Pána – tedy Ježíše Krista. A jako by toto svědectví chtěl ještě zdůraznit a podtrhnout, když píše, jak čteme jak v kralickém podání, tak i v originále: „…zajisté přijal jsem…“. Nepřipadá nám to tak trochu jako by se tímto slovíčkem „ zajisté “, které v ekumenickém překladu chybí něčemu bránil? Jako by tím chtěl korintským dokázat, že on je opravdu jedním z apoštolu – dokonce k této službě povolaný samotným Bohem. Kolikrát od svého zážitku u Damašku se musel podobným způsobem prokazovat? Pavel ale ví své, když píše skutečně – zajisté.
Jako by se tímto slůvkem připojil a spolu s Isaiášem citoval: „Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“
A mají oba dva, milí bratři a sestry, pravdu! Jistě nejsou ani myšlení naše stejná jako myšlení Boží, ani cesty naše, jako cesty Boží. Všechno to, co Bůh dělá dalece převyšuje možnost našeho chápání.
Jestliže bychom tato Isaiášova slova vytrhli z kontextu, museli bychom si o Bohu myslet, že je to nějaký nadutec a nebo staromódní bůh, který je mimo problém a nerozumí dnešnímu člověku ani dnešnímu světu. Prostě mu ujel vlak. Takový bůh by vypadal asi jako roztřesený stařík s bílým vousem, možná trochu vzteklý a zahořklý, protože ho většina světa nechce poslouchat. …… A nebo by to byl bůh spící – vzdálený, který uvedl všechno do chodu, stanovil přírodní zákony a vzdálil se a až svět dotiká, přijde vyúčtovat. ……Bůh, který se o jednotlivce absolutně nezajímá.
Bůh je ale jiný. Bůh, v něhož věříme my křesťané, nestárne. „Není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze“, jak píše prorok Iz. 40,. Ani nejde o stařečka, který oplakává staré dobré časy, ale jak opět praví prorok Iz. 43,: „Hle, činím něco docela nového“. Náš Bůh - Hospodin ale není ani bohem spícím a vzdáleným. Je Bohem, který je s námi! Tak se nám, mimo jiné, v Ježíši Kristu představil. Jako Immanuel – „Bůh s námi“. Jako ten, kdo je nám blíž než my sami sobě a žádný detail našeho života mu není lhostejný.
Vezmeme-li tedy ten text: „Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“ v širším kontextu, zjistíme, že ten, který tato slova vložil do Isaiášových úst, je Bohem nad mnohé slitovným a milujícím své stvoření. Jen si poslechněme jak v časovém odstupu mluví o tom, co na svůj lid dopustil, když ten se dostal do Babylónského zajetí: „Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě. V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupitel tvůj Hospodin.“ a ještě: „Neboť jest to u mne, co při potopě Noé. Jakož jsem přisáhl, že se nebudou více rozlévati vody Noé po zemi, tak jsem přisáhl, že se nerozhněvám na tě, aniž tobě přísně domlouvati budu.“ Naše chápání, ať již spravedlnosti nebo čehokoliv jiného, je tedy v pravdě úplně odlišné, než chápání toho, co prožíváme našim Bohem.
Karl Rahner o Bohu říká: „To, co si mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje.“ Naše myšlení tedy jistě Nejsou jako myšlení Boží, ani cesty naše jako cesty Boží. A chvála Jemu za to. Protože, kdyby mělo o Bohu platit to o čem jsem se před malou chvílí zmínil,kdo ví, jak by se vůbec odvíjel příběh našeho dnešního textu kázání? Ježíš by se někam ukryl do samoty a nic by ho nezajímalo, protože jeho přítele Jana Křtitele sťali a on by to prostě nedokázal unést.
Ježí je ale jiný! Ano, Jana Křtitele sťali a Ježíše to opravdu hodně rozesmutnělo. Ale nic – ani ohromný žal nad ztrátou svého přítele – mu nemohlo zabránit setkat se se zástupem lidí, kteří jej vypátrali – vyhledali, aby k němu mohli přinést své nemocné, které tolik toužili uzdravil.
Když tedy po té, co vystoupil z loďky uviděl ten zástup lidí jdoucích za ním, byl pohnut soucitem. Jak lehké by bylo jen říci prostě, že mu jich bylo líto. To by ale nestačilo! To by bylo málo, nemyslíte? On při pohledu na ně byl hnut soucitem. Tak, až se v něm střeva pohnula. Ano, byl pohnut lítostí až do hloubi své duše. Viděl tisíce lidí, kteří u něj hledali naději na změnu … Tisíce lidí, kteří od něj očekávali něco velikého. Proto dál ve své zamýšlené cestě nepokračoval, ale zastavil se a sklonil, aby uzdravoval jejich nemocné.
„Když nastal večer, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Jak ale byli překvapeni, když z Ježíšových úst uslyšeli: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“. My Pane? Vždyť my nic nemáme … jen pět chlebů a dvě ryby. Ano, oni si byli jistí tím, že to přece tak početnému zástupu, (na konci příběhu se dozvídáme: „A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.“, takže těch lidí mohlo být klidně i přes 10.000), že to přece nemůže stačit. A to je možná také ten důvod, milí bratři a sestry, proč se k Bohu neobracíme s tím, co máme. Protože si myslíme, že mu nemáme co nabídnout … Jen ty své ubohé a ušmudlané životy.
„Přineste mi je sem!“ Zní Ježíšův rozkaz. Jinými slovy: „Doneste mi sem to, co máte! To stačí!“ Naše představy jsou opravdu diametrálně odlišné než ty Boží. Když mu učedníci mají přinést ty dvě ryby a pět chlebů. Copak to může stačit? Copak to může byt dost pro tak četný zástup lidí čítající několik tisíc?
K tomu, aby Bůh udělal své zázraky v našich životech opravdu nepotřebujeme mnoho … Stačí, když mu dáme všechno, co máme. Abychom opravdu poznali Boží bohatství, musíme mu přinést i to málo, co máme – i když to možná považujeme za nic.
A co udělal Pán s těmi rybami? Vzal je, požehnal, lámal a dával ...
Být vzat, být žehnán, být lámán a být dáván … nic z toho by nemělo v našem životě chybět, pokud chceme vidět, slyšet a cítit jeho působení v našich životech. Ano pokud chceme zažít něco úžasného. Zastavme se proto na chvíli nad těmi jednotlivými významy.
Být vzat – To jistě neznamená nic jiného, než vydat se cele do Božích rukou. Dát mu i to málo ze svého života co mám. Ano, dát mu úplně všechno. I to, o čem si myslím, že je jenom moje a třebas se za to i stydím. Ježíš to chce a proto nám říká „Přineste mi je sem!“
Být žehnán – Tak, jako požehnal ty dvě ryby a těch pět chlebu, tak chce žehnat i v našich osobních životech. Boží požehnání to je síla, která v našich životech vytváří skutečnost v které k nám Bůh mluví. On nám často posílá požehnání také prostřednictvím druhých. Jenomže my takové požehnání často odmítáme slovy skromnosti: „To nestojí za řeč“ … nebo: „To nic není.“ Neodmítejme požehnání, které se nám dává. Naučme se vnímat požehnání, kterým nás Bůh každý den zahrnuje pravdivým svědectvím v našich srdcích nebo prostřednictvím dobrých slov a darů. My žehnání potřebujeme. Jen požehnaní mohou žehnání dávat dál. Nepřijetí požehnání je místem pro přijetí kletby. Přijměme to lepší! Buďme požehnanými a žehnejme! Přijaté požehnání v nás vždy probudí touhu žehnat ostatním.
Být lámán - Teprve naše zlomení ukazuje kým ve skutečnosti jsme a co opravdu máme. Když procházíme nějakou životní bolestí něco ztrácíme, abychom mohli něco cennějšího najít.
Snad nejvíc nás bolí opuštění, odmítnutí, přehlížení nebo pohrdání od druhých. Ne všechno utrpení máme přijímat. Ale když je jeho příčinou naše sobectví nebo nezodpovědnost, stává se bolest naším učitelem. Někdy je bolest jediný způsob, jak můžeme být osvobozeni od prázdných a zlých věcí, a jak poznat skutečné dobro a bohatství. Když nechceme opustit prázdné a zlé věci nebo vztahy v marné naději, že to zas tak zlé není, musí přijít lámání.
Když procházíme nějakým lámáním, chceme většinou bolest, kterou nám to působí něčím utišit nebo před ní chceme nějak utéct ... Nesmíme před ní utíkat, musíme ji přijmout! Musíme zlé věci oplakat a opustit, abychom mohli své srdce otevřít tomu, co nám Bůh chce dát. Jít vstříc bolesti lze ale jen s jistotou, že Bůh pro nás má něco lepšího – skutečný život. Zármutek podle Boží vůle vždycky vede k životu. K životu, který ví, v čem je pravé bohatství a radost. Díky bolesti ze zlomení dokážeme s druhými lépe sdílet naději a Boží útěchu.
Být dáván - Jestliže jsme v Božích rukou, otevřeni žehnání, můžeme být dáváni. On pak může naším prostřednictvím mluvit k druhým a dotýkat se jich svou mocí. Stáváme se stejně jako Kristus těmi, kdo jsou tu pro druhé.
Henri Nouwen říká: „Naším skutečným darem není to, co umíme, ale to, kdo jsme. Skutečnou otázkou není co si můžeme vzájemně nabídnout?, ale čím pro sebe můžeme vzájemně být?“
Pán vzal do rukou to přinesené málo (dvě ryby a pět chlebů) a v žehnající modlitbě za to Bohu poděkoval, rozlámal to a dával. A výsledek?! Úžasný – nasycení tisícových zástupů. Přinášet Bohu to, co mám s vděčností, otevírat se požehnání, nebránit se bolesti lámání – to znamená mít se o co rozdělit. Znamená to sdílet s nimi život, který je skutečným životem.
Neříkejme tedy: „Nic nemám“, ale přinesme Bohu svůj život a sdílejme se s druhými o to pravé bohatství v něm.
Amen
