Nové očekávání

Salutatorio   : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…

Introit          : Iz. 43,19;
Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.

Píseň          : 680 „Nás zavolal jsi Pane“

Modlitba     :

Čtení           : Filipen. 4,4;

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!

Píseň          : 259 „Navštiv nás Kriste žádoucí“

Text            : Sd. 17,6;

"…  Nad cestou, na kterou jste se vydali, bdí Hospodin."

Modlitba     : + „Otče náš“

Píseň          : 264 „Všichni věrní křesťané“

Ohlášky                :

          Poslání       : Ž. 62, „Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“

Slovo

         Požehnání    : Sd. 17,6;

"Jděte v pokoji. Nad cestou, na kterou jste se vydali, bdí Hospodin."

Píseň          : 631 „Nán pomoz Pane milý“

Nové očekávání

„Před jedním kostelem na schodech sedí černoch a pláče. Tu k němu přistoupí Ježíš a ptá se ho ´Proč tady sedíš, pláčeš a nejdeš dovnitř?´ Ten černoch zvedne hlavu, smutně se na něj podívá a povídá mu: ´Nemůžu člověče! Jak  vidíš, na dveřích je taková velká tabule, na které stojí nápis ´Černochům vstup zakázán – jen pro bílé!´ Víš, ještě nikdy v životě jsem tam nebyl, ale chtěl bych se tam aspoň jednou podívat. Určitě je to krásný kostel a všichni … a je tam určitě tak nádherná atmosféra. Ani nevíš cizinče, jak moc bych tam chtěl alespoň jednou být a zúčastnit se té Bohoslužby uvnitř. ´ Ježíš na něj tak s láskou pohlédne a se smutkem v hlase mu řekne: ´Nic si z toho bratře nedělej,  já tam taky ještě nikdy nebyl.´ “

To je, milí bratři a sestry, sice jen vtip, který jsem slyšel vyprávět, ale zkusme dnes, pár hodin před Novým rokem, chvilku rozvažovat nad otázkami jako třeba; co pro nás křesťany znamená Advent? Co my křesťané očekáváme od Adventu, který sice před několika dny kalendářně skončil, ale skončil opravdu? Co pro nás ale vlastně znamená setkání s Kristem?

Jak hrozná to musí být představa kostela – chrámu Páně, kde ten, kvůli kterému se všichni uvnitř shromáždili tam ani  není přítomen, protože ti, kteří se v něm shromáždili, si jeho přítomnost vymezili právě jen do chrámu.

Možná, že i my, bratři a sestry, jsme svá setkávání s Bohem a Kristem vymezili jen do míst našich kostelů a modliteben, stejně jako ti uvnitř kostela před nímž seděl náš uplakaný černoch, a Advent vztahujeme jenom na před štědrovečerní čas.

- Jestliže ano – jestliže jsme takto Boha a Krista vymezili, pak nám asi nezbývá nic jiného, než si položit stejnou otázku jako položil Jan Křtitel svým učedníkům: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“, což jistě může být i naše otázka v časech naší beznaděje, kdy naděje schází. Když naše víra kolabuje a láska se z našeho života pomalu, ale jistě vytrácí. A takové chvíle mohou jistě přijít kdykoliv. Třeba na štědrý den a nebo v tomto předsilvestrovském čase, kdy si snad klademe nejrůznější sliby a předsevzetí, která, jak pak později zjišťujeme, jsme nedodrželi.

V takovém případě se ale nebojme a klidně Bohu řekněme svoji verzi beznaděje. Ano, klidně si od plic vylejme před svým Bohem své srdce, přesně tak, jak nás k tomu vybízí Ž. 62, „Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“ Když to totiž uděláme, pak naděje tu naši kolabující víru a ochablou lásku předejde a stane se tím hnacím motorem, který nám dá sílu jít dál.

- Jestliže ne, pak ale můžeme spolu s apoštolem Pavlem vyzvat: „Raduj se v Pánu vždycky, znovu říkám, raduj se!“, protože máme důvod k radosti. Jaký?

No přeci ten, že zatímco Janova otázka: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ vyjadřuje jeho jisté pochyby, jelikož realita, ve které se díky Herodiadě ocitl, se neshodovala s teorií, kterou i on předpokládal, - že ten pravý מעשואח, nebo chcete-li Χριστος osvobodí svůj ujařmený lid z područí Římanů, což do jisté míry mohou být i naše pochyby, tak Pavlovo: „Raduj se v Pánu vždycky, znovu říkám, raduj se!“ je zcela jasným vyznáním a zároveň i ujištěním o Boží přítomnosti a účasti v našich životech.

Zdá se, že tyto dva biblické texty: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ a „Raduj se v Pánu vždycky, znovu říkám, raduj se!“, milí bratři a sestry, možná na první pohled nemají spolu nic společného, ale jak jsme se s nimi mohli před chvílí  blíže seznámit, mají toho společného více, než jsme si doposavad mysleli.

         Za několik málo desítek hodin vstoupíme do Nového roku v očekávání něčeho nového.

Neděli, co neděli smíme při Bohoslužbách žasnout nad vztahem Bůh a člověk protože dříve než na Boží otázku: „Koho pošlu a kdo se hlásí?“ odpověděl své „Tady jsem, pošli mne.“ Izaiáš, odpověděl takto ještě před stvořením tohoto světa Ježíš, aby nás svou krví spasil. A tak znovu a znovu tak před námi vyvstává obraz Boží odpovědi neskonalé lásky k nám lidem a to tím, že to s námi zkouší znovu a znovu.

Že to Bůh s námi lidmi nevzdal a nezměnil svůj názor o vykoupení, ani když seslal na zemi potopu i když k by k tomu jistě mohl mít 1000a1 pádný důvod. Nevzdal to ani když se člověk rozhodl vystavět tak vysokou věž, že by sahala až pod sám Boží trůn. Nevzdal to ani když … . A zkouší a zkouší to s námi znovu a znovu dnes a denně.

         A v tom je, bratři, sestry a milí přátelé, ten pravý Advent. Ne jen v čase, který jsme mu pouze vymezili v kalendáři, ale v čase milosti. Ano, ten pravý Advent je v čase naděje, která nás nese, když už všechno, co se nám zdá, že ztrácí smysl, předem to vzdáváme, kolabuje a pomalinku se z našeho života vytrácí. A to nemusí být ani měsíc před Štědrým dnem.

A to je to, co bych nám chtěl popřát ke vstupu do Nového roku. Mít naději, která nás bude po celý příští rok posilovat ve víře, že nejsme na ty své životy sami. Že všechno, co v našich životech prožíváme má smysl. Protože kde je alespoň špetka naděje, tam je také víra.

„Co je staré, pominulo. Hle, je tu nové“, jak praví Písmo.

         A tak nechme staré býti starým a s dověrnosti hleďme k novému.

Kdo máš uší k slyšení – slyš!

                                                                  Amen