Očekávání
očekávání
Mt. 11,3;
„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“, ptá se Jan Křtitel, čekající na svůj trpký osud ve vězení krále Heroda. V souvislosti s tím, o čem tu dnes, milí bratři a sestry, chci hovořit, je nutné si položit otázku: „Jakou asi měl Jan Křtitel naději, že by z onoho vězení mohl vyjít živý?“ Ano správně. Žádnou! Po lidsku viděno opravdu žádnou. I on totiž, stejně jako všichni ostatní Židé, doufal a věřil, že Ježíš je také ten, který je osvobodí z Římské nadvlády. Teď ale sedí ve vězení, kam byl uvržen kvůli tomu, že káral svého vládce Heroda kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a za všechno zlé, co činil.
„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“, ptá se Jan Křtitel svých dvou učedníků majíc naději, že Ježíš, jako Mašiach, zasáhne a vysvobodí jej z vězení. Místo toho se mu ale od samého Ježíše dostává odpovědi: „…Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“, dočetli bychom se, milí bratři a sestry, v Lk. 7,22n;. Co tím ale Ježíš chtěl říci, když k tomu všemu, co vskázal Janovi ještě dodal: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Snad jen to, že naděje není o tom, že vše dopadne dobře a podle našich představ, ale také to, že naděje se zakládá vždy na Božích zaslíbeních.
A jak je to,bratři a sestry, s námi? Co my křesťané očekáváme od Adventu, do kterého jsme vstoupili? Co pro nás křesťany znamená setkat se s Kristem?
„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“, to jistě může být i naše otázka v časech naší beznaděje, kdy naděje schází, když kolabuje naše víra a láska se z našeho života pomalu, ale jistě vytrácí. A takové chvíle mouho jistě přijít kdykoliv. V takovém případě se nebojme a klidně Bohu řekněme svoji verzi své beznaděje. Ano, vylejme si klidně před Bohem od plic své srdce, přesně tak, jak nás k tomu vybízí Ž. 62, „Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“ Když toto totiž uděláme, pak naděje tu naši kolabující víru a ochablou lásku předejde a stane se tím hnacím motorem, který nám dá sílu jít dál.
„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Ano, Bůh nám neslíbil to, či ono, ale slíbil nám, že nás nic nemůže oddělit od Jeho lásky, přesně jak to vyjádřil Pavel v epištole Řím 8,. Proto naše kráčení v temnotách nekončí beznadějí, nýbrž nadějí. Nadějí v tom, o kterém Pavel také vyznal: „… v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“
Toho tedy čekáme. Krista, který se zrodil v Betlémě a navzdory všem našim pochybnostem a beznaději zasahuje do našich životů.
Krista, který nám spolu se svým Otcem trpělivě dává na srozuměnou, že naděje, jak si jí představujeme my, není o tom, že vše dopadne dobře a podle našich představ, ale že ta jediná a pravá naděje se zakládá vždy na Božích zaslíbeních.
A jedno takové jsme, bratři a sestry dostali. A tou je Izajijášovo pororocké slovo: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“
Amen
