Půjdu, když mne posíláš
Půjdu, když mne posíláš Salutatorio : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho… Introit : Řím. 12,6-9; Píseň : Ž. 25 Modlitba : Čtení : Mt. 25,14-30; Píseň : 631 „Nám pomoz Pane milý“ Text : 1 Sam. 3,1-10; Iz. 6,1-8; Modlitba : Píseň : 417 „Zachovej nás při svém slovu“ Ohlášky : Poslání : Iz. 42,6; Iz. 43,1; Slovo Požehnání : Ž. 121,5-7; Píseň : 489 „Tvé požehnání, dobrý Otče“ Půjdu, když mne posíláš Kdyby se nás, bratři a sestry, někdo zeptal která modlitba je nejčastěji užívána, asi bychom bez přemýšlení odpověděli „Modlitba Páně“ a nebo také, jak se jí lidově říká „Otčenáš“. Od nejsevernějšího cípu naší zeměkoule až po její nejjižnější část, ano od východu až na západ - všude tam žijí křesťané, kteří znají a tuto modlitbu se jí modli. A přeci nám může připadat, že se pro mnoho křesťanů tohoto světa stala jen jakýmsi talismanem - formulkou, místo toho, aby přemýšleli nad jejím nejhlubším obsahem. Nebudu a snad tu ani dnes nechci vykládat jednotlivé prosby tohoto skvostu, který nám Ježíš Kristus zanechal. Přesto mne ale napadá pro kolik z nás lidí, kteří se tuto modlitbu modlí platí ono Ježíšovo: „Nevíte zač prosíte“. Jen si uvědomme kolik z nás by bylo překvapeno a dost možná i zděšeno, kdyby se splnilo to, zač v této modlitbě prosíme. Ano, bratři a sestry, většina z nás bychom byli asi nejspíš zděšeni, jelikož právě tato modlitba obsahuje prosby, které by se právě teď v této chvíli zcela určitě našim lidským přáním velmi příčily. Tak třeba když prosíme: „Přijď tvé království.“. Nebylo by pro mnohé z nás lepší, kdybychom v této části modlitby spíše prosili: „Ještě Pane ne, ještě nepřicházej, protože já nejsem na Tvůj příchod vůbec připravený. Kdybys totiž teď přišel, musel by jsi mne, pro můj hřích, odsoudit k věčnému zatracení, ale to já nechci.“ „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ To je další prosba. Myslíme si ale, že nám Bůh odpustí, když jsme my svým bližním neodpustili -nesmířili se s nimi? Ano, toto jsou sice hodně silná slova, ale jestliže se nad jednotlivými prosbami obsaženými v této modlitbě podrobně zamyslíme a vstáhneme je na sebe, tak nakonec dojdeme k závěru, že … Prosíme-li „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“, tak zcela jistě počítáme s tím, že Bůh má s námi své plány a záměry i přesto že i my máme ty své. Má-li tedy on s námi své plány a záměry, pak je na snadě i otázka jestli právě já nejsem všemu tomu, co pro mne má připravené překážkou? Vyzývá-li apoštol Pavel v epištole Řím.12, abychom přijímali a sloužíli nejrůznějšími obdarováními, která nám byla Bohem svěřena pak má jistě na mysli i podobenství o hřivnách, které jistě všichni dobře známe. Jistý muž musel náhle na delší dobu odcestovat a tak si zavolal své tři služebníky a dal jim do správy svůj majetek. Jednomu svěřil pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu hřivnu. Uložil jim úkol, aby s nimi, v době jeho nepřítomnosti, hospodařili. Když se pak po čase vrátil zpět, byl zvědavý, jak služebníci s jeho majetkem nakládali. S hospodařením prvních dvou mohl být navísost spokojený, protože oba dva mu vrátili dvojnásobek toho, co jim svěřil. S hospodařením toho třetího služebníka již ale spokojen být nemohl, protože mu odevzdal jen to, co přijal. Takto tedy zní prostinký příběh, který Ježíš vyprávěl svým posluchačům. Co tím chtěl ale říci? K čemu je chtěl přivést? To je, bratři a sestry, zcela jasné a průhledné. Každý z nás velice snadno uhodne, že tím mužem z podobenství, který rozdělil své jmění mezi své tři služebníky je míněn sám Bůh a těmi služebníky jsme my lidé. Všem nám bez rozdílu byly svěřeny určité hřivny, se kterými jsme povinni po celou dobu svého života rozumně a prozíravě hospodařit s vědomím, že jednou budeme ze svého hospodaření s nimi skládat účty. O peníze, jak jsme všichni jistě dobře pochopili, tu nejde. Těmi hřivnami jsou zde myšlena všechna ta naše tělesná i duchovní obdarování, která nám byla Bohem svěřena do správy a na nás teď je, abychom se je snažili rozmnožit. „Hle, zde jsem, pošli mne!“ je Izaiášova zcela jasná odpověď na Boží zavolání: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Ale tato výzva nebyla určena jen proroku Izaiášovi, ale je určena také i nám. A stejně jako Izaiáš a nebo mladičký Samuel, kteří na Boží zavolání odpověděli každý jeden sám za sebe,tak i my musíme na Hospodinovo zavolání odpovědět sami za sebe. Ano, dost možná že právě v tuto chvíli máme tu jedinečnou možnost zaslechnout on Boží volání: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“, jak jsme mohli slyšet v dnešním čtení, a je jen na nás, jestli na toto zavolání odpovíme: „Ale Pane víš, já přeci nejsem ten pravý. Vždyď já neumím ani mluvit. Vždyď já přeci neumím hrát na žádný hudební nástroj a noty také neznám. Že bych měl sloužit druhým? Vždyď já se nedovedu postarat ani sám o sebe. Já Pane? Já že bych se měl stát hlavním modlitebním pilířem našeho sboru? Vždyď přeci víš, jak to semnou a mými modlitbami je.“ a nebo spolu se Samuelem a Izaiášem odpovíme: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší. Hle, zde jsem, pošli mne!“ „K svému knězi, k svému vladci … K těm, co soudí, co vše vědí,… K těm, co myslí že jsi mrtev, … K těm, co tvoří Tvoji církev a tak půjdu já. Půjdu když mne posíláš.“ Tak nějak to zpíváme v mládeži a přeci si mnohdy nemůžeme být úplně jisti, jestli to, kam právě směřujeme je Boží záměr a jestli nás tam Bůh posílá. Jak tedy správně poznat Boží vůli? Jakým spolehlivým způsobem se můžeme dozvědět kde je naše pravé místo a co od nás Bůh očekává? Hodně jsem o tom poslední dobou přemýšlel, protože mne události posledních měsíců donutili se více modlit. Ano, je to modlitba. Vždýď přeci v listu Ef. 5,10; Pavel píše: „zkoumejte, co se líbí Pánu.“ To pro nás jinými slovy znamená být neustále v kontaktu se svým Bohem. Přesně tak, jak jsme si o tom povídali při poslední hodině náboženství. Povídat si s ním neustále a o všem. Totiž jedině pak budeme sto říci: „Ano Pane, půjdu, když mne posíláš“. Kdo máš uši k slyšení, slyš. Amen
