Skutečná šířka, délka i hloubka lásky
Skutečná šířka, délka i hloubka lásky
Salutatorio : Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
Introit : Iz. 43,1b;
Píseň : 168
Modlitba :
Čtení : J.21,15-19;
Píseň : 373
Text : Ef. 3,14-19;
Modlitba :
Píseň : 539
Ohlášky :
Poslání : Fp. 2,2b-3;
Slovo
Požehnání : Nu. 6,24-27;
Píseň : 510
Vždycky, když mám, bratři, sestry a milí přátelé, mluvit o lásce, uvědomuji si, že to není jednoduché. Jestliže mám hovořit o lásce, pak mám strach, abychom to slovo láska nebrali do úst nadarmo, podobně jako Boží jméno. Proč? Ptáte se? Vždyď Bůh je přeci láska! A když přijde řeč na lásku k Bohu a k lidem, tak si sám velice dobře uvědomuji, kolikrát jsem tu, či onu lásku zklamal. Víte, tak si sám pro sebe říkám, že jsem se v projevech lásky mnohokrát podobal více knězi a levitovi, než milosrdnému Samařanovi z podobenství o milosrdném Samaritánovi. Že jsem se jí buďto bál projevit a nebo se za její projevy dokonce i styděl. To se pak člověk na konec za své jednání kolikrát stydí.
A myslím, že se podobně za své jednání styděl i učedník Petr, když se jej Ježíš zeptal: „Miluješ mne víc, než ti zde?“ Ano. V Petrovi hlodal pocit viny z toho, jak zapřel Ježíše a tak mu v tu chvíli připadalo být svatokrádeží, když by řekl: Ano, já Tě Pane miluji. Proto říká: „Ano Pane, Ty víš, že Tě mám rád“. Zde je tedy zcela zřetelně vidět, jak se Petr vyhýbá tomu, aby použil větu MILUJI TĚ. Jistěže – určitě měl k Ježíši vztah, ve kterém láska rozhodně nechyběla, ale nedokázal podle ní jednat. Všimněme si, že Petr navíc ještě pokaždé přidává: „Pane Ty víš, že Tě mám rád“. A naposledy – tedy potřetí říká: „Pane, Ty víš všechno,…“. Ty víš, kak jsem si na Tobě zakládal. Na své vnitřní síle, na své odvaze. Jak jsem se dušoval, že i kdyby Tě všichni opustili…, že já Tě neopustím. Ty víš, jak jsem si myslel, že jsem lepší než ti druzí. Než Tomáš, Jan, Filip, … Ty to všechno víš! Ty ale také víš i to, že Tě mám rád.
Jak osvobozující bratři, sestry a milí přátelé, je poznání, že Bůh o nás ví všechno! Že je tu někdo, před kým si nemusíme na nic hrát a před kým nic nemusíme skrývat, protože On o nás ví i takové věci, o kterých se nám jen těžko před ostatními lidmi mluví. Ví o nás i to, co si sami před sebou nechceme a nebo dokonce bojíme přiznat. On nám rozumí, i když jsme sami sebou zmateni.
Láska – láska je tématem, které spojuje oba naše dnešní oddíly, které jsme si dnes četli. V listu Efezským Pavel mluví o Boží lásce a prosí Boha, abychom poznali, jaká že je ta její pravá šířka, délka, výška i hloubka. Není zde přesně řečeno, co je tím myšleno a tak je na nás, abychom si za každý rozměr sami něco dosadili.
Především je ale zřejmé, že láska není jednorozměrná. Že lásku nelze zploštit na pouhý cit nebo na tělesný styk. Křesťanskou lásku totiž nelze zjednodušit pouze na linii příkazů a zákazů, které člověk plní a přitom tomu říká láska k Bohu a svému bližnímu. Milovat tedy znamená – poznávat nové a nové rozměry vztahu k Bohu a k lidem.
Nejprve je tu Šířka. Když roztáhneme ruce do šířky, naznačujeme tím, co všechno jsme schopni zahrnout do své náruče. A tak mne, bratři, sestry a milí přátelé, napadá, že šířka Boží lásky je nejlépe vyjádřena slovy: „Neboť tak Bůh milova svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul,ale měl život věčný.“ Tedy né jen Židy, ne jen potomky Abrahama, Izáka a Jákoba, ale i potomky Izmaelovy a Ezauovy – Egypťany, Babylóňany, Římany a … Ale i nás – mne i Tebe. Bůh tedy nemiloval a memiluje jen svůj vyvolený lid, ale i ty, kdo jeho lidu dělají potíže a utlačují jej. Když slyšíme o Bohu, který miluje celý svět je to opravdu důvod k úžasu. Když ale totéž o sobě řekne člověk – je to důvod k nedůvěře. Dokážeme se, modlit za celý svět a máme v tu chvíli dokonce i pocit, že máme celý svět rádi, ale o sousedovi, který neděli co neděli sedí v kostelní lavici jen o dvě řady před námi nevíme nic, protože jsme se o něj nikdy nezajímali. A podobně nevíme často nic ani o sousedech v ulici či domě a jsou nám lhostejní pokud nás zrovna neobtěžují. A tak si hledíme svých starostí a ti druzí nám jsou prostě a jednoduše řečeno–úplně lhostejní. Šířka Boží lásky v nás je ale v tom, že máme svádět sami v sobě boj, abychom milovali ten svět, který se nás – právě nás a našich životů dotýká. Abychom nezavrhovali ty lidi, kteří nás ruší z našeho klidu a znepříjemňují nám život. Abychom nebyli lhostejní ke svým bližním, kterým jsme schopni pomoci. Zařaďme tedy do svých modliteb i sousedy, za které jsme se nikdy před tím nemodlili. Kteří nás až doposavad nezajímali. Sousedy z kostelních lavic i z domova. Za koho se totiž, bratři, sestry a milý přátelé, modlíme, ten nám přestává být lhostejný!
Jako druhý rozměr je uvedena délka. Délka, jako doba trvání. Tak tomu aspoň já rozumím. Láska je spojena s trpělivostí, protože ten, koho máme rádi není dokonalý! Kdosi kdysi řekl, že čím více poznáváme Boha, tím více máme důvod milovat. Ale u lidí – je to, zdá se úplně naopak. Čím více je poznáváme, tím je těžší je mít rád. Pro trpělivost je v Novozákonním řeckém originále používáno slovo „makroqumia“, což znamená: dlouhý dech – dlouho dechost. Někdy je totéž slovo překládáno jako – vytrvalost. Jedná se o vytrvalost běžce na dlouhé trati, kterou potřebuje, aby vystačil s dechem až do cíle. A mluvíme-li o délce jako o rozměru Boží lásky v nás, pak tento rozměr, na rozdíl od toho prvního, se týká hlavně našich nejbližších. Co se šířky týče, tam nemáme se svou rodinou problémy. Ba právě naopak. Většina z nás má ráda sebe, své děti, sourozence, rodiče, manželku nebo manžela, ale i kamaráda – kamarádku, přítele – přítelkyni. Ale tady také často šíře lidské lásky končí. Je mnoho těch, kterým se do náruče lásky kromě jejich rodiny již nikdo další nevejde. Někdy dokonce ani rodina manžela či manželky.
U svých nejbližších v rodině ale často zápasíme s tím, aby naše láska vystačila s dechem. Manželství – to je vlastně takový běh. Není to ale vůbec žádný sprint na 100m. Někdy jako sprint ale dopadne. To když ti dva zanou pěkně z ostra a za chvíli jim dojde dech. Manželství – to je vlastně maratón na celý život. Někdy je se silami na dně – úplně hotový jen jeden a někdy jsou na dně oba dva a už už se jim chce a mají chuť ten svůj běh vzdát. A do toho se oběma běžcům na jejich trati lásky motají do cesty děti, se kterýmy jsou věčně nějaké problémy a z podél trati jim do toho všeho hloupě radí příbuzní, místo aby povzbuzovali nebo někdy raději byli zticha a drželi pěsti. A tak není divu, že někteří běžci se svým dechem nevystačí a vše vzdají před cílem. Dlouhý dech – to je to, co petřebuje naše láska k nejbližším. To je to, když zakopneš, sebereš se, vstaneš a běžíš dál. Když se Ti zdá, že ten druhý vedle Tebe je jenom protivný a nevrlý a divíš se, jak Ti vůbec kdy mohl připadat hezký, vtipný a milý. Že najdeš sílu a rozhodneš se ho mít rád –ráda navzdory tomu jak vypadá a jak se chová. A jestli tu sílu k lásce nenajdeš v sobě, pak jí hledej v Ježíši Kristu a v Duchu svatém na modlitbách. A můžeš spolu s učedníkem Petrem vyznat: „Pane, Ty víš všechno.“ Ty také víš, že jsem na dně a že nevidím jediný důvod k tomu, proč mít toho člověka rád. Ono totiž není divu, že ten druhý, kterého jsme si brali jako svěžího, milého, vtipného a hezkého, se nám již po pár letech manželství nezdá být svěží, milý a hezký. Vždyď je to přeci také běžec a má za sebou již pěkný kus trati. A žádný běžec, a to si bratři, sestry a milý přátelé, přiznejme, nevypadá po 30ti km tak čerstvý, jako byl na startu. Po 30ti km totiž každý běžec funí, smrdí potem a šklebí se.
Na třetím místě Pavel mluví o výšce – Výškou si můžeme představit vysoko položenou laťku. Čím výš si sportovec položí laťku, tím výš má šanci doskočit. Nízko položená laťka totiž na vítězství nestačí! Každý sportovec se snaží být lepší než ti ostatní a od nás, bratři, sestry a milí přátele, se též očekává, že se budeme snažit být v lásce lepší, než ostatní. Když učedník Petr Ježíši říká: „Pane, i kdyby Tě všichni opustili, já Tě neopustím.“, nemusela to být z jeho úst jen chlouba – pocit, že je lepší, než ostatní, ale mohla to být touha být lepší. A ta je v pořádku, pokud se nám jen nejedná o to, abychom vynikli před ostatními lidmi – předvést se. Touha být lepší – především touha, abych byl lepší dnes, než jsem byl včera – abych se líbil Bohu a Ježíši Kristu. Taková touha je správná! Špatné ovšem je, když si vystačíme jen s tvrzením, že se nechováme hůř, než naše okolí a dokážeme se s tímto tvrzením ukonejšit. Aby atlet skočil vítěznou výšku, stojí ho to hodně odříkání a dřiny. Aby horolezec zdolal vysokou horu, musí dřít a přinášet oběti. A oběť a odříkání patří přeci k lásce, která je v Novém Zákoně jmenována řeckým AGAPH. Agaph je totiž láska, která je činná. Která pracuje a přináší oběti. V tom se agaph liší od lásky, která je zase jmenována HROS. HroV je původně láska ne tělesná. HroV - to je totiž láska k indicii – k myšlence – k představě. Může to být láska k vysněné představě, kterou jsme si sami o druhém člověku vytvořili. Ani to není láska k člověku samému, ale pouze k té představě, kterou jsme si o něm vysnili. A když se ukáže, že ta naše vysněná představa byla jen iluzí, tak hroV končí. Naproti tomu – je agaph láskou činnou. Láskou navzdory tomu, že ten druhý si lásku nezaslouží a neváží si jí. Navzdory námaze a obětem. To je agaph! – Láska z vlastního rozhodnutí, nikoli ze sympatie. Láska – ke které se rozhodl Bůh sám a my se k tomuto jeho rozhodnutí milovat pouze jen přidáváme.
Jako poslední rozměr je v našem textu uvedena hloubka. Hloubka je spojena se sestupováním dolů. Možná nás v této souvislosti s Ježíšovým příběhem napadne Boží Syn. Syn, který sestoupil z Boží slávy na tuto Zemi. Možná toto tvrzení někomu připadne primitivní, ale tento výrok zcela jasně vyjadřuje hloubku Ježíšova sestoupení. Z nebeské radosti – z klidu a slávy sestoupil do světa problémů, starostí, bolesti, ale i nenávisti. Řekli bychom, že si zcela dobrovolně zkomplikoval život, ale nedělal to samoúčelně, jen aby si zkusil, že na to má. Aby dokázal Otci, že je soběstačný. Ježíš na tuto Zemi sestoupil proto, protože na nás myslel. Aby nás zachránil, byl ochoten sestoupit na úplně samé dno! Byl opuštěn, zrazen a zapřen svými přáteli. Nespravedlivě souzen, odsouzen a popraven. Až do konce měl, bratři, sestry a milí přátelé, možnost se tomu všemu vyhnout. Ještě den předtím mohl z Jerusaléma utéct a pravděpodobně by se mu nic nestalo. Nezastavil se ale před ničím, dokud nedosáhl svého. „Sestoupil do pekel“, společně vyznáváme v apoštolském vyznání víry. – Hlouběji to již nejde! Ježíšovo dobrovolné sestoupenído hloubky je projevem dospělosti v lásce. A to je ta pravá láska! Láska – která se nezastaví před žádnou obětí, jen aby dosáhla účinné pomoci pro druhé – aby dosáhla záchrany druhých.
Ještě jedné věci si, bratři, sestry a milí přátelé, všimněme: „Aby jste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška a hloubka …“ Spolu se všemi bratřími, říka Pavel. Křesťanskou lásku totiž nelze pěstovat v soukromí. Proto si nevystačíme jen s televizními, či rozhlasovými Bohoslužbami. Z rohlasových Bohoslužeb totiž nepoznáme tu pravou šířku, délku, výšku a hloubku. Rozhlasové Bohoslužby jsou tu pro ty, kdo kvůli nemoci nebo stáří nemohou přijít do společného shromáždění. Ani nestačí prožívat Boží blízkost v chrámu přírody při procházce lesem. Abychom poznávali Boží lásku, potřebujeme být spolu, právě s těmi nedokonalými bratřími a sestrami, na kterých nám i lecos vadí.
Poznat pravou šířku můžeme jen tehdy, zajímame-li se vzájemně o své potřeby, trable, starosti, ale také, pokud se zajímame o starosti těch, kteří jsou mimo okruh našeho sboru, či církve.
Poznat pravou hloubku můžeme jen tehdy, pokud si navzájem pomáháme a jsme ochotni kvůli pomoci něco obětovat.
Pravou délku poznáme, když v tom všem navzdory nechuti, únavě a zklamání vytrváme. A tehdy nejenže my poznáme pravé rozměry Boží lásky, ale máme slíbeno, že pak i lidé v okolí poznají, že mezi námi jedná Bůh. To měl na mysli Ježís, když řekl svým učedníkům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
