Vyrovnejte stezky
Připravte na poušti cestu Hospodinu
Salutatorio : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho…
Introit : Žd. 1,1n;
Píseň : 324 „Pane, Ty jsi hoden chvály“
Modlitba :
Čtení : Iz. 58,5n;
Píseň : Ž. 99 „Aj Pán kraluje“
Text : Iz. 40,3n;
Modlitba :
Píseň : 631 „ Nám pomoz Pane milý“
Ohlášky :
Poslání : Ž. 127,1;
Slovo
Požehnání : Ž.121,5-7;
Píseň : 489 „Tvé požehnání dobrý Otče“
Připravte na poušti cestu Hospodinu
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
To bylo, milí bratři a sestry, na samém počátku. Harmonie, soulad a všechno, co bylo, bylo dokonalé. Ano, to bylo na samém počátku stvoření a přece o pár tisíciletí později, v pohanské babylónské říši, zazní: „… Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“
Kam se poděla ta počáteční dokonalá harmonie - soulad. Co se stalo, že musela z úst proroka Izaiáše tato výzva zaznít? A co se stalo, že i dnes, po mnoha titíciletích, je i pro nás lidi jedenadvacátého století tato výzva stále aktuální? To je jen výčet otázek, které nás křesťany trápí a na některé z nich neustále na ně ne a ne najít tu správnou odpověď.
„… Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ zní Isaiášova výzva uprostřed beznadějné životní situace lidu Israele, aby tak poznali, že to nejsou babylóňané, kteří určují běh světových dějin, ale že Hospodin je Pánem nad dějinami svého lidu. Den konce poroby se přiblížil a je třeba se na něj připravit. Již nastal ten pravý čas, aby se lid pokořil před svým Bohem a začal mu více důvěřovat. Je čas, aby si už konečně ten zcela zoufalý a zničený lid přestal stěžovat na Hospodina, že mu je snad jedno v jaké situaci jsou a že přehlíží jejich právo. Ne, bratři a sestry, to nebyl Bůh, který by přehlížel právo svého lidu, nýbrž lid, který se zcela vědomě odklonil od svého Boha a zcela vědomě začal svého Boha přehlížet.
„… Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ není tedy ničím jiným, než opětovným připomenutím, toho, že Bůh moc dobře zná situaci svého lidu, ale zároveň také toho, že nic Bohu nesmí překážet v uskutečnění jeho plánu. Existuje však jen jedno, co může Bohu překážet, a to je lidská nedůvěra. Ano, Bůh nemůže konat dílo záchrany, když mu člověk nevěří.
Proto je potřeba aby lid opustil poušt své beznaděje a proměnil jí v oázu plnou očekávání nové naděje. Aby přestal si libovat v tom svém ukřivdění a dál již nepěstoval své přesvědčení o ublíženosti. Přestal se zaobírat tím jak by šli věci vyřešit jinak, ale všechno vložil do Hospodinových rukou. Přestal se před druhými povyšovat nebo ponižovat. A v neposlední řadě si i přiznal a uznal, že na ten svůj život nestačí. Že vlastně nestačí vůbec na nic.
Ano, přesně to má lid Israele udělat. Činit pokání před svým Bohem. Vyznat mu své pochybení, otočit se o 180 stupňů a jít opačným směrem. Uvědomit si proč se do takovéto situace dostali a že jediným východiskem je víra v Boží pomoc.
Nejen po lidu Staré smlouvy, ale také po nás Bůh chce, abychom se před ním kořili. Abychom si možná právě v této postní době, do které jsme minulou neděli vstoupili, abychom se zastavili a připomenuli si Slovo, že: „v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ Ano, to je ten jediný, pravý a správný půst v Božích očích.
Víte, znám lidi, kteří jsou ochotni si v postní době odříci cokoliv. Ale zda-li je toto půst, který si Bůh přeje, jestliže se k tomu zase vrátí zpět? Není jeho pravým znamením toto: „Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?“
Amen
