Jednota bratrská, Luther, Zwingli, Calvin

Co byla Jednota bratrská?

            Duchovním otcem Jednoty byl Petr Chelčický. Sedlák z Chelčicích u Vodňan, který četbou a studiem Písma a Husových a Viclifových spisů, dospěl k tomu, že jediným a svrchovaným Pánem je Bůh, který se zjevil v Ježíši Kristu. Tomuto Pánu a Spasiteli je třeba se cele odevzdat a jeho přikázání poslouchat bez výhrad. Tímto svým poznáním se velmi podobal i německému reformátorovi Martinu Lutherovi, (o kterém bude řeč ještě později), který učil o ospravedlnění pouhou vírou.

Základní příkazy pro křesťany Chelčický viděl v „Kázání na hoře“ Mt. 5-7,. To znamená, že křesťan musí být Božím bojovníkem. Ne ale tak, jak tomu rozuměli Husité (tedy mečem), ale duchovním bojem podle Ef. 6,10-18; kde má asi na mysli obzvláště 12; „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“

            V té době také v pražském chrámu Matky boží, před Týnem na Staroměstském rynku, neděli co neděli kázal nepotvrzený český arcibiskup a dobrý vykladač Písma Jan z Rokycan. Jeho kázání si chodil také poslechnout i jeho synovec Řehoř. Ten se na základě kázání svého stryce ptal jak by měl žít opravdový křesťanský život. Jeho strýc byl moudrý a tak jej pro odpověď poslal do Chelčic k zemanovi Petrovi (Petru Chelčickému).

Po tom, co se mladý Řehoř seznámil s učením Petra Chelčického a na základě kázání svého srýce Jana z Rokycan, začal kolem sebe shromažďovat hlouček lidí toužíčích stát se opravdovými křesťany. Tento kroužek se v Čechách postupem času začal rozšiřovat.

V jeden celek je spojil právě Řehoř. Na Rokycanovo přimlouvání jim v roce 1457 (58) tehdejší král Jiří z Poděbrad dovolil, aby se usadili v Kunvaldě, pod Orlickými horami, ve východních Čechách.

K vlastnímu založení Jednoty došlo ale až po pronásledování r. 1467 ve Lhotce u Rychnova, kde si ze svého středu zvolili tři kněze a dali si je posvětit a ordinovat.

Kdo vynikl v Jednotě bratrské?

V té době se stal vůdcem Jednoty Lukáš Pražský – bohoslovec, který usiloval o čistotu církve.

V této době došlo také v Jednotě ke sporu o malou a velkou stránku.         Malá stránka – trvala na odloučenosti od světa.                                                              Velká stránka – také trvala na mravní odpovědnosti, ale na základě lepšího pochopení zvěsti Písma stála i o vždělání a radila přijímat i vládnoucí lidi.

Po opravdovém hledání, které vyvrcholilo vysláním několika bratří do světa, aby našli odpověď, se bratři nakonec přiklonili k přijmutí Velké stránky.

Díky Lukášovu vedení si nová Jednota stanovila pevné zřízení a řády. Sbory řídili kněží s pomocí laiku, kteří zastávali funkci soudců. Kázat vypomáhali jáhni. O věcech celé církve rozhodovala synoda (církevní sněm).

Po Lukášově smrti se stal vůdcem Jednoty Jan Augusta. Ten se zasloužil o to, že bylo sepsáno bratrské vyznání (konfese), které Jednota sepsala a dovezla do Vídně k Ferdinandu I. proto, aby nebyli považováni za pikharty (kacíře). Císař Ferdinand tuto konfesi ale ani nečetl. Je zajímavé, že při sepisování této konfese navázali styk s německým reformátorem Martinem Lutherem, se kterým si dopisoval už bratr Lukáš.

Na základě nepřijetí konfese odmítli bratští stavové v r. 1547 Ferdinandovi v boji proti německým evangelíkům (Šmálkalské války) a za to pak byla Jednota pronásledována. Nejenom ona, ale i její ochránci, kterým byl zkonfiskován majetek. Biskup Jan Augusta se svým druhem Jakubem Bílkem pak byli 16 let větzněni na hradě Křivoklát.

Po ztrátě ochrany v Čechách se stala střediskem Jednoty Morava a v jejím čele stanul tehdy největší a nejvdělanější biskup Jan Blahoslav síádlící v Ivančicích.

Narodil se v Přerově a dosáhl výborného vzdělání v humanismu i theologii. Studoval v Goldbergu, Wittenbergu, v Královci a v Basilei.

Jednotu řídil už za doby věznění Jana Augusty. Prostřednictvím styků s Dr. Kratonem – osobním lékařem krále Maxmiliána II. – tehdejšího panovníka se snažil ochránit Jednotu před pronásledováním.

V Ivančicích založil proslulou školu pro bratrské bohoslovce vyhledávanou i šlechtici.

Jan Blahoslav je známý tím, že napsal celou řadu spisů; Asi nevýznamějším jeho dílem je překlad Nového Zákona podle řeckého originálu. R. 1561 vydal bratrský kanconál (zpěvník) zvaný Šamotulský – podle Šamotul v Polsku, kde byl tištěný.

Bible Kralická

Jan Amos Komenský * 28.3. 1592 v Uherském Brodě. Když osiřel, byl vychováván Jednotou.

Po tom, co v Hebronu a Heidelbergu vystudoval bohosloví se stal bratrským knězem a vyučoval na bratrské škole v Přerově. Od r. 1618 se stal správcem německého bratrského sboru ve Fulneku.

Po bitvě na Bílé hoře, když byl Fulnek vypálen, musel odejít do vyhnanství. V té době mu (ještě ve Fulneku) na mor umírá manželka a jeho dvě děti. V zahraničním polském Lešně, kam se uchýlil, byl r. 1632 zvolen biskupem a tajemníkem Jednoty. Teprve až tam si uvědomil, že je také potřeba usilovat o nápravu celého světa a prvním krokem k tomu je zlepšení systému výchovy.

Díky tomuto poznání napsal spis Didaktika – o umění vyučovat. V dalším spise informatorium školy mateřské zase ukazoval jak učit děti od nejútlešího věku. Jelikož byl především kněz, napsal i: Labirint světa a ráj srdce (o poutníkovi, který poznává svět), Unum necessarium – Jedno potřebné (o tom, co je v lidském životě to nejdůležitější – víra), Praxis pietátis – zbožnost v praxi a Kšaft (Odkaz) umírající matky Jednoty Braatrské.

Poslední léta Komenský trávil v holanském Amsterdamu, kde také zemřel.  

Kdo to byl Martin luther?

Narodil se v r. 1483 Eislebenu jako syn horníka. Potom, co na universitě v Erfurtu začal studovat práva, byl náhle otřesen smrtí svého přítele a vlastním nebezpečím při bouři na moři a to změnilo celý jeho dosavadní život.

Tak se stalo, že vstoupil do erfurtského augsburského kláštera, kde usilovně přemýšlel o tom jak obstojí před Božím soudem. Chtěl tak nabýt jistoty spasení. K ujištění svého spasení mu nepomohlo ani sebetrýznění a nejpřísnější kázeň, ale Písmo, kde v ep. Řím. 3,28; našel toto: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“, které jej dovedlo k poznání, že člověk může dosáhnout spasení pouhou milostí. To se pak stalo celoživotním motem jeho života.

Roku 1517 byly v Německu prodávány odpustky na dostavení svatopetrského dómu v Římě a jejich prodavač mnich Tetzel si přitom počínal tak pohoršlivě, což Luthera donutilo k tomu, aby 30.10. 1517 přibil na vrata wittenberského chrámu 95 článků, ve kterých zavrhoval zneužívání propdeje odpustků a prohlašoval, že jedině Bůh může odpoučtět naše hříchy. A to byl počátek jeho reformačního boje. Díky tomu byl r. 1519 předvolán do Wormsu, aby se z tohoto svého postoje zodpovídal. Tam se poprvé přiznal k Husovu odkazu a prohlásil, že Hus byl upálený neprávem.

Roku 1520 vydal své základní reformační spisy. V prvním: O svobodě křesťanské, kde na základě Řím. 13,8; a 1 Kor. 9,19; vyložil, že věřící křesťan je svobodný ode všech světských i církevních vrchností a řádů a že mocí víry se dobrovolně vydává do služeb lásky. Ve druhém: O babylonském zajetí církve pak velmi tvrdě vystoupil proti katolickému učení o svátostech.

Za tento jeho postoj mu bylo pohrozeno klatbou. Na přímluvu saského kurfiřta Fridricha Moudrého se pak Luther nemusel zodpovídat v Římě, ale na říšském sněmu ve Wormsu. Tento sněm po něm chtěl, aby své učení odvolal. Luther, stejně jako Hus, trval na tom, že odvolat nemůže, protože jeho učení je podloženo Písmem. Na tomto základě na něj pak byla vyhlášena klatba a nařízeno spálit jeho spisy.

Když se Luther vracel z Wormsu, nechal jej Fridrich Moudrý naoko přepadnout, aby jej pak bezpečně ukryl na svém hradě Warttburgu. Tam Luther přeložil z řečtiny do němčiny Nový Zákon (později i Starý Zákon). Také napsal Postilu.

Po roce ukrývání se Luther vrací zpět do Wittenbergu, kde mezitím vypukly nepokoje způsobené přívrženci reformace. Ti chtěli překotně zavádět nové změny v církvi a to tím, že odstraňovali obřady, roucha, oltáře a obrazy. Proti tomu se Luther ale rohodně postavil. Roku 1525 se také postavil i proti selskému povstání, které bylo vedeno myšlenkou křesťanské rovnosti, jak jí vyzvihla nová reformace. Tento Lutherův postoj mu pak mnozí, zvláště Tomáš Münzer, vytýkali.

Církev, která vznikla pod Lutherovým vedením nazýváme luterskou nebo Evangelickou církev augsburského vyznání (podle vyznání podaného v Augsburgu).

Dějiny křesťanské církve str. 73

Kde vzniklo další středisko reformace?

Dalším střediskem reformace bylo ve Švícarsko. V Ženevě působil Huldrich Zwingli, který ve svých 34 letech také došel k poznání, že Písmo je jediným pravidlem víry.

Nějakou dobu působil jako poltkurát – vojenský farář, ale záhy poznal, že tudy cesta nevede a tak se zasadil o zrušení žoldnéřských výprav.

Svoji reformační činnost začal až teprve v Zurichu, kde provedl radikální změny v bohoslužebných pořádcích a to tak, že odstranil mši, sochy i obrazy a dokonce i varhany a církevní zpěv. To se ovšem nelíbilo představitelům tehdejší katolické církve. Zwingli ale tímto svým postojem přiměl městskou radu k usnesení, že se kazatelé mají řídit jedině Božím Slovem. Tak vstoupil do řad reformátorů.

Od Luthera a Calvina se lišil v pojetí zvlášť večeři Páně. Tuto viděl jen jako symboliku.

Nejvýznamnějším švícarským reformátorem francouzského původu je Jan Calvin.

Původně se chtěl stát právníkem, ale v době, kdy končil studium, se ve Francii díky působení knihy humanisty Lefévra a Lutherových spisů začalo šířit reformační hnutí. A tak roku 1533 nastal u Kalvína životní obrat. I on uvěřil v Boha jako jediného Pána, který svou vůli zjevuje v Písmu a připojil se k reformačnímu hnutí. Aby unikl krutému pronásledování, které ve Francii nastalo, odešel do Ženevy. Tam jej v jednom zájezdním hostinci (hotelu) našel ženevský kazatel Vilém Farel, který jej donutil zůstat a pomoci mu v tamní reformní práci.

Ve svých kázáních ale neříkal nic o milosti, jako Luther, ale naopak zdůrazňoval Boží nárok na člověka. Zatím, co Luther ve zvěsti Písma našel jistotu a klid pro své nepokojné srdce, Kalvín v ní zaslechl výzvu k proměně celé lidské společnosti. Neúprosně trval na požadavku, aby se Božímu zákonu podřídila politika, veřejný život,… všichni do jednoho. Odmítal svobodu křesťana, ktertou vyzvihoval Luther. Kalvín znal jenom bezvýhradně oddanou poslušnost svrchovaného Boha. Celá Ženeva se tomuto jeho požadavku vzepřela a Kalvín spolu s Farelem byli z města vyhnáni.

Zpět se vrátil až r. 1541, kdy jej samotní ženevané povolali zpět. Od té doby zavedl ve městě přísný řád. Každy den se ve třech kostelích konaly bohoslužby, kde účast byla povinná. Ano, Kalvín byl velmi přísný. Na dodržování pořádku dohlíželi kazatelé a zvlášť presbyteři pravidelnými návštěvami v rodinách. Kdo neuposlechl byl napřed napomenut církví a pak i trestán a to dokonce i světskou mocí, která se církevnímu vedení podřizovala. Tak se stalo, že nějaký výrobce karet se musel veřejně kát, jeden šlechtic se musel spovídat z nesvárů v rodině a Jacques Gruet byl popraven za to, že na kazatelnu přibil potupný lístek. Také ušlechtilý profesor bohosloví Castellio byl vyhnán z města. Asi proto, že tzlehčoval Kalvínovo reformační učení.  Asi největší rozruch způsobilo roku 1553 upálení Miguela Serveta (vynálezce malého krevního oběhu), který napsal několik bohosloveckých spisů, ve kterých popíral učení o trojici. V Ženevě, kam přišel a odkud chtěl odstranit Kalvína, byl nakonec chycen, vydán soudu a s Kalvínovým souhlasem upálen.

Kalvínovi Stoupence nazývali kalvinisty a církev, která vznikla „REFORMOVANÁ“  nebo „helvetského vyznání“. Věroučnými knihami této nové církve byla Helvétská konfese z r. 1566 a Heidelberský katechismus z r. 1562.