Život v ústavu
Jak se žije v ústavu pro mentálně postižené
Rád bych o tomto ústavu napsal něco pozitivního, ale člověk tím, co zažívá je, ať chce nebo nechce, nucen srovnávat. Budu tedy srovnávat svůj pohled na ustavní péči s péčí v Betlémě.
Do Betléma jezdím dlouho a rád a to způsobilo, že jsem tu již asi po dvacáté. Péče zde a tam se vůbec nedá srovnávat. Jistěže si jsem vědom toho, že život ve státním zdravotnickém zařízení je diametrálně odlišný od církevního, ale, víte, vždycky mne udivuje skutečnost, že zde na Betlémě má téměř každý obyvatel svůj soukromý pokoj. V Zašové je to ale jinak. Tam jsou pokoje třeba i po patnácti obyvatelých. „Jsem tu pro Tebe, abych Ti sloužil.“ Tak takhle nějak by mohlo znít krédo betlémských pečovatelů, kteří očividně svým bližním (vozíčkářům) slouží s láskou a porozuměním. A to je to, co v Zašové postrádám. Lásku, něhu, tichost, trpělivost, sebeovládání. Přesně tak, jak o tom píše Pavel v epištole Galatským 5,22n;
Ani ve snu by mne nenapadlo, co všechno se ve mně skrývá a co všechno sám dokážu. Možná je to tím, že zde v Betlémě ke mně mají jiný přístup a tak mne vlastně nenásilnou a zábavnou formou nutí k tomu, abych se snažil si co nejvíce věcí udělat sám. Jsem si vědom toho, že ve státním sociálním zařízení (v ústavech) nemá zdravotnický ani pomocný personál na jednoho klienta tolik času, což je zapříčiněno velkou pracovní vytížeností. Ale v Betlémě je tomu opět jinak. Každý pečovatel má vždy na starosti jednoho vozíčkáře, kterému se naplno věnuje celý den. Je mu k dispozici opět s již výše uvedeným krédem „Jsem tu pro Tebe, abych Ti sloužil.“ A podle toho se zde také vozíčkář cítí.
Moje touha směřuje k životu v Betlémě. O tomto tématu jsme se již mnohokrát bavili se sociální pracovnicí v ústavu sociální péče v Zašové, kde jsem v současné době obyvatelem, ale ta mi to rozmlouvala s odkazem na to, že jako tam se v Betlémě mít nebudu. Argumentovala tím, že zašovský personál znám a betlémský ne. Já jsem jí však na to odpověděl, že již nejsou pro mne tak cizí a že vlastně každý člověk se musí naučit poznávat stále nové a nové věci.
Čím ale častěji jezdím do Betléma, tím více se přesvědčuji jak se zašovská sociální pracovnice mýlila a mýlí. Zde v Betlémě mě nikdo neomezuje, ani mi nic nikdo nezakazuje, ani mi nepřipomíná moji nesvéprávnost, ale naopak je se mnou jednáno jako s rovným i přestože jsem oné svéprávnosti zbaven.
Věřím tomu, že kdyby se mnou bylo v Zašové pracováno a jednáno stejně jako zde v Betlémě, mohl bych co nejdřív získat svéprávnost zpět, jako se tady již dělo v několika případech.
