Jsem takový, jaký jsem

I ticho je hlasité

Zdeněk Juračka

            Martin byl již od malička uzavřený. Ale od té doby, co byl na vozíčku se to ještě prohloubilo. Stále častěji utíkal do sebe. Byl věřící, takže utíkal k Bohu. To i tehdy když  měl kolem sebe hodně lidí. Nechtěl být totiž nikomu na obtíž.

Jednou při oslavě jeho narozenin se to stalo opět. „Bože, proč zrovna já? Do kostela chodím pravidelně, do sboru taky a teď vypadám takhle. Proč mi nechceš pomoct? Vždyť Ježíš uzdravoval nemocné a lidé, co nemohli chodit, chodili. Tak proč nemůžu taky? Každý den Tě prosím o uzdravení. Přesto jsem pořád na vozíčku. Proč nemůžeš udělat nějakej zázrak? Za to uzdravení bych dal cokoliv.“ „Martine, tady máš kousek svého narozeninového dortu.“, vytrhla ho maminka z modlitebního rozhovoru s Bohem. „Ne, děkuji. Teď nic nechci.“ „Nechceš se se mnou chvilku projít.“ „Ne, klidně se bav s hosty. Já se projedu sám.“ Nechtěl totiž být někomu na obtíž. Byl kvůli tomu raději sám - sám s Bohem. On jediný mu nedával najevo jeho postižení. Často se na něj Martin zlobil, přesto si spolu vytvořili přátelství. Vždy po promluvě se Martinovi ulevilo a byl jako umytý a znovuzrozený. Martin s ním mluvil hrozně rád. Ani při dnešní narozeninové projížďce tomu nebylo jinak. „Bože, Ty mě znáš a víš všechny mé starosti a trápení. Před Tebou totiž nikdy nic neutajím. Častokrát jsem přemýšlel  nad sebevraždou. Ty mě ale od toho vždycky od toho odradíš. Pokaždé mi dáš nějaké znamení a já ustoupím  od svého plánu. Proto se Tě ptám, co pro mě chystáš teď“ „Martine, farář by s Tebou rád mluvil.“ A Martin byl opět vytržen ze svého rozjímání. Později začal přemýšlet nad tím, jestli to není zase nějaké znamení od Boha; proč dál žít a kam dál rozvíjet svoje obzory.

„Již několikrát jsem Tě viděl, jak jsi zamyšlený. Jak neustále o něčem přemýšlíš. Nechtěl by sis se mnou o tom promluvit?“ „Máte pravdu že nechtěl. To je pouze moje věc. Vy o tom, co prožívám stejně nevíte nic. “ Odsekl a chtěl tak ukončit rozhovor. Farář se ale nevzdal. „Možná, že o tom nic nevím, ale mohl bych Tě aspoň vyslechnout. A možná i poradit.“ Martin ale zůstal neoblomný a utekl do sebe před dalšími otázkami. „Vím, jak jsi sině věřící a chtěl jsem Ti nabídnout studium na teologické fakultě. Pokud bys měl třeba zájem. Máš ještě čas si to rozmyslet. Dej mi prosím Tě vědět co nejdřív, jak ses rozhodl.“, pokračoval dál farář i když mu už Martin nevěnoval žádnou pozornost. A nevěnoval jí ani nikomu okolo. Alespoň tak to vypadalo.

Po dlouhém přemýšlení a rozmlzuvě s Bohem se Martin rozhodl. Nastoupil na fakultu, úspěšně jí dokončil a nyní jezdí po školách a besedách. Navštěvuje i věznice a sociální ústavy pro tělesně postižené. Všude, kam přijede, sklidí veliký ohlas a obdiv. Někde si ho zvou i několikrát do roka. Už ani není uzavřený do sebe i když do toho někdy spadne. Má dokonce i rodinu. Má dvě malé rostomilé holčičky. Přes veškerý shon a cestování má svou rodinu dost času. A pokaždé, když je sám, děkuje Bohu za vše co mu dal. I za své postižení.