Sobectví
Sobectví
Zdeněk Juračka
Martinovi, o kterém vám chci vyprávět, bylo patnáct let, když se mu stal tento příběh.
Martin měl vše, na co jen mohl pomyslet. Bohaté rodiče, peníze, kamarády a holku, kterou mu každý záviděl. Chodil na Gympl, kde byl nejlepším žákem. Přesto mu něco chybělo a on si to v tom krásném životě neuvědomoval. Všechno se ale mělo brzy změnit.
Byl pátek, skončilo vyučování a jemu měl začít nádherný čas prázdnin. S rodiči a přítelkyní měl odjet na dvoutýdenní dovolenou k moři.
Kdyby se jen věci vyvíjeli jak chceme my. Bohužel se tak v jeho případě nestalo.
Domů už to měl z autobusové zastávky jen pár metrů. Přejít sinici a byl by doma, kde se vše připravovalo na odjezd. Byl již skoro na protějším chodníku, když se přiřítilo osobní auto a smetlo jej ze silnice. Zůstal ležet asi dva metry od místa srážky. Během chvilky u něj stálo několik lidí a pouze jeden z přítomných okamžitě volal záchranku a začal raněného chlapce důkladně ohledávat. „Kdo to je? “ „To je přece ten kluk tady těch bohatejch.“, bavil se přihlížející dav. „Proboha, běžte jim to někdo říct.“ V tu chvíli už ale jeho rodiče byli na místě. „To je náš chlapec. Co se mu stalo? Bože, proč jsi to udělal? Život měl ještě před sebou a teď tohle. Náš chlapeček, naše jediní dítě. Co teď budeme dělat?“,bědovala jeho maminka. „Až se mě dostane do ruk ten prevít, co to udělal, tak ho zabiju!“, vyhrožoval přítomný otec, ale to to už bylo slyšet přijíždějící záchranku. „Uhněte, ať mohou projet!“, křičel kdosi v davu. „Pojedeme s vámi“,řekl rozhodně otec lékaři při nakládání Martina. „Dobře, tak si nastupte k němu dozadu.“, odpověděl lékař a už se řítili směr nemocnice.
Po šesti hodinách těžké operace se otevřely dveře a v nich se objevil lékař, který Martina operoval. „Jak to vypadá? Bude moci hrát opět fotbal? Může nastoupit na vysokou?“ „Operace se zdařila. Jeho stav je stabilizovaný, ale s fotbalem se bude moci rozloučit.“ „Co tím chete říct?“ „Má zlomený vaz, takže se nemůže hýbat.“ „To není pravda! Chtěl být profesionálním fotbalistou a teď se s tím má rozloučit? V žádném případě! Kolik chcete? Dám vám všechno za to, že bude opět chodit.“ „Já nic nechci! Udělali jsme vše, co se dalo a víc se dělat nedá.“,odpověděl znechucený lékař. „Kecáte! Zažaluju Vás i nemocnici pro nedostatečnou pomoc! Všechno se dá vyléčit! Existujou kliniky, které Vám za prachy udělaj všechno! “,řval otec na lékaře, který už byl těmito urážkami znechucený a začínal i tímto otcem pohrdat. Uvědomil si totiž, že tento otec nemyslí na svého syna, ale na sebe a na svou image. „Už si určitě říká, co na to řeknou lidé z jeho vrstvy a okolí. Že má syna mrzákem upoutaného na lůžko a závislého na pomoci druhých.“ Toto a mnoho dalšího se mu honilo hlavou. To bohužel nebylo všechno, co na lékaře čekalo. „Žádám jeho propuštění a převoz na švícarskou kliniku.“, řekl najednou otec již docela klidně. „Pane, to Vám jako lékař nedoporučuju. Mohlo by to být pro něj nebezpečné. Má teprve krátce po operaci a musí být neustále pod lékařským dohledem.“ „Je to můj syn a já si s ním můžu děla co chci.“, řekl otec tónem, jako když mluví o nějaké věci, kterou mu chce někdo vzít. To už lékař nevydržel a zařval: „Vy pokryteckej sobče. Váš syn není nějaká hračka, kterou můžete jen tak odložit do kouta. Je to taky lidská bytost jako Vy nebo já! Vždyť Vy ho chcete zabít! A to se stane, když ho necháte převézt! Uvědomte si to! My se snažíme udělat pro něj všechno, co je v našich silách, ale Vy nám to nechcete dovolit.“ Když skončil se svou řečí, otočil se a odešel. Ani si nevšímal, co otec udělá. Ten zůstal stát celý zkoprnělý. Následující den nechal svého syna skutečně převézt na nejlepší kliniku ve Švícarsku. Samozřejmě soukromou. Bohužel Martin tento převoz nepřežil. A otec, aby se zbavil odpovědnosti, svalil vinu na lékaře, který Martina ošetřoval. Otec si ani neuvědomil, co způsobil.
Po několika týdnech po pohřbu našli otce i matku zastřelené v jejich domě, bez dopisu na vysvětlení jejich činu.
