Jsem takový, jaký jsem

Úsměv Rudy Schneidera

         Přijeli jsme přímo pod bratislavský hrad a jako vozíčkáři nastoupili cestu k němu. Skrze střílny se houpaly vlnky Dunaje a na nádvoříčku zrovna se střídaly vojenské stráže. Pohled na olýsané zdivo připomněl komunistickou minulost.

         Po průjezdu branou jsme nastoupili do spleti uliček, kde místní míjeli vozíčkáře spíše s pozdravem než údivem. Neměli jsme ale peníze. Ani jedna slovenská koruna netížila naši kapsu. Vylo potřeba směnit nějakou sumu. A zakrátko se podařilo. Za dvěma rohy objevil jeden z pátračů konvoje „Vechslstube“.

         Vozíčkář Ruda Schneider usedl spolu s asistentem Tomášem K. před „zmenáreň“, kde pálilo slunko posledního červnového dne.

         „Tak podívej Rudo, já teď půjdu dovnitř a směním Ti tyhle dvě stovky.“

Ruda souhlasil kývnutím. Když se Tomáš vrátil, nesl bankovek několik.

„Dopadli jsme úspěšně, tak jsem Ti vyměnil ty dvě stovky za 250,-korun.“ Ruda se na něj podíval s otázkou v očích. Pak do nich vklouzla radost. Přece se něco povedlo. Radost přecházela v obdiv. Ten Tomáš je ale Borec. Zkrátka umí to. To jsme jim vypálili rybník. K tomu kousek od hradní stráže.

         Ruda si zamnul vítězoslavně rukama, ale smál se stroze, jakoby úkosem.  Nepozorovaně a téměř neslyšně. Pochopitelně. Ne každému se přece povede takový tah. Ale kdyby sem přece jen ty stráže doběhly … Nebo se zvedly vlny Dunaje… Či se směnárník vrátil pro peníze… Kdoví co všechno může táhnout lidskou myslí.

                                                                           červenec 2005