Dějiny první církve
Vznik Křesťanské církve
„A řekl jim: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Mk. 16,15;
Jak vypadala církev na počátku?
První Apoštolská církev vznikla v době svátku Letnic. Na základě Ježíšovi výzvy, kterou jsme si tu z Mk. připoměli, začali jeho učedníci, zvláště Petr a Jan, ve svém okolí kázat o tom, že Ježíš je Kristus a od Boha ten zaslíbený Spasitel. Kázali o tom jak byl ukřižován a jak jej Bůh vzkřísil z mrtvých. Mnohá srdce, těch, kteří je poslouchali, se té zvěsti otevřela a uvěřili v to, že tím jediným Spasitelem světa je právě Ježíš Kristus Sk. 2,14-36;
Z počátku se shromažďovali v Jerusalémě po domech a všechny věci měli společné: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné“ Sk. 4,32;.
Jejich pobožnosti se od pohanských i Israelských hodně lišily. Základem jejich každodenních kázání bylo připomínání si toho jak k nim Bůh skrze Ježíše Krista promlouval. Znovu a znovu si společně připomínali Ježíšovi skutky. Obětí nevykonávali, protože uvěřili, že se Ježíš pro ně stal tou jedinou a poslední obětí před Bohem. S kázáním také nedílně souvisela i svatá večeře Páně, která byla z počátku skutečnou večeří. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.” Sk. 2,42; Později se ale i tato stala jen symbolem.
Co má církev společného s Israelem?
Protože se členy církve stávali židé, kteří uvěřili v Krista, měli s Israelem společný Starý zákon. V té době to byla jejich jediná bible. Když potom na konci 2. století byl sepsán Nový zákon, začali Křesťané užívat bibli, kterou už zvořil Starý i Nový zákon. Než se ale tak stalo, proběhlo hodně sněmů, na kterých se řešila otázka které knihy (spisy) budou zařazeny do Nového zákona. Jistý muž jménem Markion vybral deset dopisů apoštola Pavla, přidal k nim upravené Lukášovo evangelium a dal tak vzniknout „Markionskému Novému Zákonu“. Tento markiónský Nový zákon ovšem církev nepřijala, stejně jako nepřijala další spisy, ve kterých nebyla zvěst o Ježíšově spáse zřejmá.
Kdo pronásledoval církev?
V prvé řadě to byl židé. Nejvyšším zástupcům tehdejší jerusalemské židovské obce (velekněžím, zákoníkům a fariseům) se totiž nelíbylo, že se zvěst o vzmrtvých vstalém Ježíši šířila a také se jim nelíbylo, že ho jeho první vyznavači pokládali za Mesiáše Sk. 4, . Další pronásledování propuklo za vlády římských císařů. Asi nejznámějším pronásledovatelem byl římský císař Nero, který si vymyslel, že Řím zapálili Křesťané. Na tomto základě pak začalo hromadné – bezdůvodné popravování křesťanů. Toto období velice hezky popisuje knížka „Kámen a bolest“. Až za císaře Trajána se od bezdůvodných masových poprav křesťanů upustilo. Ale i tak ještě zbytečně zemřelo mnoho křesťanů. (Polykarpos ze Smirny; Taková dlouhá cesta str. 26).
Jak se šířilo Křesťanství?
Šířilo se misií – svědectvím o tom, že Ježíš je Kristus, tedy Spasitel světa. Prvním nejznámějším misionářem byl apoštol Pavel, i když ten z počátku také první židovské křesťany pronásledoval. Cestou do Damašku, kde původně chtěl všechny křesťany zajmout, jej ale zastavil sám vzkříšený Ježíš, který se jej zeptal: „"Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. "“ Sk. 9,4bn; a tak se po tomto setkání stal Pavel (Saul) nejhorlivějším vyznavačem a hlasatelem Kristova Mesiášství.
Ve Sk. 13,-21,17; máme zaznamenány všechny jeho tři misijní cety:
(I.) 13,14, Antiochie a Kypr,
(II.) 15,40-18,22; Filipis, Tesalonika, Athény, Korint a
(III.) 18,23-21,17; Efez a návrat do Jerusaléma.
V Novém zákoně pak máme čtrnáct dopisů (epištol) apoštola Pavla do jednotlivých sborů, ale i jednotlivcům: Řím., 2. Kor., Gal., Ef., Filip., Kol., 2. Tes., 2. Tim., Tit., Filom., Žid..
Kdy bylo ukončeno pronásledování církve?
Bylo to za císaře Konstantina Velikého, který v roce 313 po Kristu vydal tak zvaný „Edikt milánský“. Ten zastavil pronásledování křesťanů, zrušil protikřesťanské výnosy a vracel církvi zpět zabavené chrámy. Tím církev začínala nabývat na síle, protože se do ní najednou hlásili i lidé z bohatších vrstev. Církev tak díky navrácenému majetku a právní ochrany ze strany státu začala upevňovat i své mocenské postavení. To pro tehdejší církev bylo ovšem velikým pokušením.
Kdo byli mniši?
Mnišství vzniklo v Egyptě během posledního pronásledování za císaře Diokleciána. Prvními mnichy byli poustevníci, kteří žili na pustých místech, daleko od lidí, aby přemýšleli o tom, jak by člověk mohl ještě lépe sloužit Bohu. Jejich odloučený život měl také poukázat na to, že Ježíši šlo o něco jiného, než jen o to, abychom žili v přepychu a dařilo se nám dobře.
Z počátku žili poustevníci o samotě, ale později se začali shromažďovat i ke společným modlitbám a jídlu a tak vznikly první kláštery (klášter – latinsky claustrum = ohrada, uzavřené místo).
Z mnižských řádů vynikly Benediktýni – což byl první řádový klašterní řád, který založil mnich Benedikt. Mniši, kteří do takového kláštera vstupovali, museli složit slib poslušnosti (představenému kláštera), chudoby (nevlastnit žádný majetek) a celibátu (nežít v manželství). Život v takovém klášteře byl přesně rozdělen mezi práci, pobožnosti a modlitby. K těm se scházeli třeba i uprostřed noci. Dalším mnižským řádem byli Františkáni, což byl žebravý řád. Byl založen Františkem z Assisi a věnovali se hlavně kázáním a pomoci nejchudčím. Dominikáni se zase soustředili na misii mezi kacíři.
K čemu došlo v 11. století?
16.června r.1054 došlo k rozdělení církve na Římsko-katolickou v čele s římským papežem (Název Katolická je z řeckého KAT HOLON KOSMON – rozšířená po celém světě – obecná) a Pravoslavnou v čele s cařihradským patriarchou.
Důvodem rozdělení byly jednak politické důvody – přenesení hl. města do Konstantinopole, právní důvody – kdy šlo o konkurenční postavení římského biskupa (papeže) vůči cařihradskému patriarchovi a pak také i celkové duchovní a kulturní klima, které bylo jinak vnímáno na východě a jinak i na západě (v náboženském pochopení). Pravoslavná církev, kterou třeba také známe pod názvem Ortodoxni (pravověrná) je dnes nejvíce rozšířená v Rusku, ale také jako církev existuje i v Palestině, Egyptě a je i u nás. Donedávna měla své společenství také v nedalekém Suchdole nad Odrou.
Jak vzniklo papežství?
Z počátku apoštol Pavel v nových sborech ustanovil biskupy (z řeckého EPISKOPOS) dohližitele, kteří nebyli kazately, ale věřící muži, kteří dbaly na pořádek a duchovní růst sboru. Časem ale, jak moc a bohatství první církve rostly, měnila se také moc biskupů. Tak se stalo, že moc biskupů stále více rostla. Stále větší moc získával obzváště římský biskup, který vé mocenské postavení odůvodňoval odvoláním na Ježíšova slova učedníku Petrovi z Mt. 16,18;: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Prohlašoval se za náměstka Kristova na zemi a nástupce Petra. Aby se odlišil od odstatních biskupů nechal se oslovovat PAPA z latinského otec. Od toho se odvinulo oslovení „papež“.
