Jsem takový, jaký jsem

Mt. 6,25-27;

„Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“

Ježíš nás v úvodu dnešního textu napomíná: „nemějte starost“. Nemějte starost: a myslí tím: nebuďte ustaraní, netrapte se starostmi. Tolika věcmi se trápíme, tolika starostmi. Býváme přepracovaní, uhonění. Problémy se na nás valí z tolika stran. A tady konkrétně Ježíš myslí na naši starost o živobytí. „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.“

Když se nad tím zamyslíme, mělo by tomu být tak, že takových starostí máme dneska méně, mnohem méně než v době, kdy Ježíš tato slova řekl.

Kolikanásobně od té doby vzrostla životní úroveň? V jeho době se mohlo stát, že někdo chudý neměl ani sousto k jídlu, jak třeba čteme ve známém podobenství „O marnotratném synu“, který v době hladu ještě by rád jedl aspoň slupky, které byly určeny ke krmení vepřů.

Kdybychom jen tak mohli na Ježíšovo slovo říci, že my se ani o živobytí, ani  o to, co budeme jíst, natož pak to, co budeme mít na sebe nestaráme. Ale žel je tomu jinak. Naprosto překvapivě a opačně. Vědci, kteří zkoumají společnost nám říkají, že dnešní člověk stráví starostmi o živobytí mnohem více času než kdykoliv dříve. Roste naše bohatství, ale také naše spotřeba roste ještě rychleji. Dnes už můžeme jen vzpomínat na doby, kdy jsme šli do obchodu, a chtěli jsme chleba  máslo a mléko. Dnes už se třemi věcmi v košíku asi nevyjede z obchodu nikdo. Vypadal by snad trapně. Taky už to není košík, ale velký koš. A člověku najednou připadá, že k životu nezbytně potřebuje tolik věcí. Mnozí lidé by se neobešli také bez drahého auta, bez dovolené u moře, bez počítače, bez zájmových kroužků pro své děti, bez televize.

„Život je více než pokrm“, řekne Ježíš, a my s ním nepochybně souhlasíme. Ale jak to zařídit, když nám letáky a billboardy slibují, že tady budou splněny všechny naše potřeby, a velmi výhodně? Jak nepodlehnout této iluzi? – „Tělo je více než oděv“, řekne Ježíš dále, a zase předpokládá náš souhlas. Ale jak se pak chovat ve společnosti, která tolik dá na vnější vzhled člověka?

„Pohleďte na nebeské ptactvo, jak je váš nebeský Otec živí“. Ptáci se spoléhají na Boha Otce, a proto mohou létat, nejenom se honit za zrním, mohou zpívat a nejenom shánět úkryt. Svou volností a radostí symbolizují, že Bůh stvořitel se o ně stará. Pohleďte na nebeské ptactvo, ono vám ukáže něco důležitého.

Oni svým životem takto zjevují Boží péči. A co my lidé: „Což vy nejste o mnoho cennější?“ V čem cennější? V čem máme pro Boha vyšší hodnotu než zvířata, která mu důvěřují čistě a bezprostředně? V tom, že Boží péči poznáváme vědomě. Mám k Božímu řádu říci své ano. Jistě, zároveň je zde nebezpečí, že řekneme ne, že budeme Boží řád zpochybňovat, hledat lidský řád, údajně lepší, a tady je velké nebezpečí nevěry. S tímto rizikem nás Bůh stvořil, že jeho lásku nepřijmeme a že se budeme sami snažit být jako bohové, sami pro sebe. Tam, kde však říkáme „ano“, tam rozpoznáváme Boží péči, tam se učíme na ni spoléhat, a tam se také naše „ano“ zároveň promění v Boží chválu a vděčnost. O takové vděčnosti má být dnešní neděle, neděle díkůvzdání. Tady jsme pak Bohu cennější než ptactvo nebeské.

Ale Ježíš se také ještě ptá: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Prodloužit život o píď: tomu lze rozumět dvěma způsoby. První mají Kraličtí překladatelé: Kdo z nás může zvýšit svou postavu o délku jednoho lokte? A druhý způsob máme zde, v Ekumenickém překladu? Kdo z nás může prodloužit délku svého života, nad ten počet dní, který nám Bůh vyměřil? Kdo dokáže něco takového: ať už jedno nebo druhé?

Možná se leckterý mladý chlapec nebo děvče trápí nad tím, zda vyroste. Chtěli by být větší a vyšší, zdá se jim, že pak by byli šťastnější. K jejich dospívání bude muset patřit, že se se svou výškou smíří. Budou hledat štěstí v tom stavu, do kterého byli postaveni.

Podobně, můžeme říci podle druhého způsobu překladu: moderní člověk usiluje o prodlužování délky lidského života, o dlouhověkost. Sní o věčném trvání pozemského života. A přitom dnešní člověk často jako by neuměl dát životu smysl a hodnotu, tomu životu, který mu byl Bohem vyměřen. Člověk touží natáhnout Boží řády, uvolnit se z nich. Hledá lidskou svobodu ve svévoli. Místo aby hledat svobodu uprostřed Božích řádů, v jejich moudrém uspořádání, v Boží lásce a dobrotě. Kdo hledá opravdovou svobodu Božích dětí, ten se učí s Kristem říkat: „ne má, ale tvá vůle se, Bože, staň.“

Kde Bohu důvěřujeme, tam jsme v duchovním smyslu: ptáky nebeskými.