Ježíš a Nikodém
Ne všichni fariseové, tedy muži, kteří dbali na dodržování Božího zákona v Israeli, nebyli zaujati jen na bezmyšlenkovité dodržování Božích nařízení a zákonů, ale někteří o tom také přemýšleli. Mezi takové muže patřil i člen fariseiské rady Nikodém.
Ten jednou v noci přišel za Ježíšem a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (v.1;) Takto začal rozhovor s Ježíšem, protože poznal, že jen pouhým dodržováním Božího Zákona nemůže vejít do Božího království. A on se tam přeci chtěl dostat. Tak se tedy jedné noci vypravil za Ježíšem, aby se ho zeptal co má dělat. Protože byl fariseus a člen židovské rady, hodně bojoval s tím kdy se má za ním vypravit, až to jedné noci nemohl vydržet a tak tak, aby ho ostatní jeho fariseové a zákonníci neviděli za ním přišel.
Ježíš ale jeho lichotku prohlédl a na jeho nevyřčenou otázku odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (v.3;) Nikodém ale této odpovědi nerozuměl. Nedokázal totiž pochopit, jakým způsobem by se nohl znovu narodit, když už je tak starý a velký. Tak se Ježíše rovnou zeptal: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ (v.4;) Samozřejmě, že člověk, kterého již jednou jeho mamimka porodila do ní nemůže ještě jednou vstoupit a narodit se znovu. A tak mu Ježíš také odpovídá: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (vv.5-6;) Tomuto náš Nikodém samozřejmě nemohl rozumět, protože nic takového doposud neslyšel a tak se mu to Ježíš snaží vysvětlit na větru. Ten přece fouká kam chce a i když jej nevidíme je tu, protože jej cítíme. A tak nějak je to s každým, kdo se narodil z Ducha Svatého – kdo se nechá pokřtít a nechá na sebe působit Boží moc.
Nikodém, protože o životě, ale i o tom jak se dostat do Božího království, bezpochyby hodně přemýšlel, tak se Ježíše zeptal jak se to může stát, že se člověk narodí z Ducha. A tady Ježíš začíná Nikodémovi svědčit o tom, proč přišel na tento svět. Když mu všechno začíná vysvětlovat, začíná událostmi ze Starého Zákona. Znovu mu připomíná událost na poušti, kdy se tam jednoho dne objevilo velké množství hadů a Mojžíš na Boží rozkaz vyrobil měděného hada. Každý, kdo na něj pohleděl, třeba že ho nějaký ten had uštknul, byl zachráněný. Ale kdo s nimi chtěl bojovat sám, toho ti hadi uštkli a ten člověk zemřel. (Nu.21,6-9;)
Ježíš tím tedy zcela jasně ukazuje na sebe: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,“ (v.14;) a navíc k tomu dodává: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (vv.16-17;)
A v tomto okamžiku Ježíš Nikodémovi (člověku – učiteli Zákona, který by sám měl tyto věci znát) začíná zvěstovat tajemství evangelia spasení.
Celý israelský národ čekal mesiáše – spasitele, ale trochu jinak, než přišel Ježíš. Proto nebylo snadné uvěřit tomu, že by právě Ježíš, takový třicetiletý mladíček – syn Josefa tesaře z Betléma mohl být tím zaslíbeným Mesiášem. Žít v podrobenosti římské říši nebylo snadné (stejně jako za doby 40ti leté okupace sovětskými vojsky u nás) a tak není divu, že se Ježíši nedostalo od většiny národa pochopení, protože všichni čekali osvoboditele právě z té římské moci a tím Ježíš jednak nebyl a vlastne se stát ani nechtěl. „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (vv.18-21;)
Ježíš se sice do tohoto světa narodil jako dítě, ale pro Židy nebyl tím pravým Mesiášem, protože do tehdejší židovsky vžité představy zbožnosti vnesl zcela jinou zbožnost, kterou nebylo možno tehdejšími zbožnými farisei a zákonníky akceptovat. Proto mluví o světle a tmě. Proto mluví tak, jak mluví, protože On je Synem Boha nejvyššího (respektive On je vtěleným Bohem do lidské podoby).
Ano, my lidé máme svou představu o životě, ale tu Ježíš vnímá jako tmu nebudeme-li jí spojovat s Ježíšem – s Bohem. Tím, že člověk žije, to ještě neznamená, že žije plnohodnotný život. Vždyť Bůh stvořil člověka: „aby byl naším obrazem podle naší podoby“ (Gn. 1,26;), což znamená nejen Bohu podobného – bez hříchu, ale i nesmrtelného. A právě tuto původní podobu přišel Ježíš člověku vrátit. Jinými slovy: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ J. 14,6;
Nikodém to pochopil, ale co my? Po tomto rozhovoru pochopil, že musí nejdříve hledat Boží království a spravedlnost a to všechno ostatní mu pak bude přidáno Mt. 6,33;
A o tom, stejně jako o tom, že máme milovat Boha celým svým srdcem a z celé své mysli, máme také přemýšlet dnem i nocí. Nikdo se totiž nemůže dostat do Nebeského království než jedině tím, že uvěří a příjme Ježíše Krista jako svého osobního spasitele. A to si máme neustále připomínat. Přesně tak nám to totiž říká i Dt. 6,6-9; „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Pozn: faris(z)eus – zbožný muž (žid) snažící se uvést a jít příkladem svým příkladem zbožného života
zákonník – také velmi zbožný muž (žid), ale ten Mojžíšův Zákon zdarma vyučoval
Obě skupiny (fariseové a zákonníci) museli mítr své občanské zaměstnání.
